10 C 252/2025-23 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky. V žalobě uváděla, že je českou obchodní společností, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Žalovaný byl při uzavření smlouvy o úvěru podnikatelem a úvěr uzavíral v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 26. 6. 2025 smlouvu o podnikatelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který měl být splacen v celé výši dne 3. 9. 2025. Dle čl. 8.1 smlouvy se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni v případě prodlení s úhradou jakékoli jednotlivé splátky jednorázovou sankci ve výši 500 Kč. Žalovaný byl v prodlení s úhradou 5 splátek, celková výše této sankce tak činí 2 500 Kč. Dle čl. 3.1 smlouvy má žalobkyně nárok na poplatek za poskytnutí úvěru za každý den čerpání, tj. ode dne poskytnutí úvěru do jeho úplného splacení. Poplatek za dobu od poskytnutí úvěru do splatnosti poslední činí 10 500 Kč. Strany se podle čl. 7 smlouvy dohodly na možném prodloužení splatnosti, a to za podmínky, že žalovaný uhradil žalobkyni k datu splatnosti každé jednotlivé splátky úvěru alespoň částku poplatku za poskytnutí úvěru. V takovém případě se den konečné splatnosti úvěru automaticky odložil o 14 dnů a neuhrazená částka nabyla splatnosti v nově určený den. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z poplatku za poskytnutí úvěru za každý den čerpání úvěru ve výši 10 500 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč a z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč. Žalobkyně úvěr žalovanému vyplatila dne 26. 6. 2025 na bankovní účet č. , č. účtu, . Úvěr byl žalovanému prokazatelně poskytnut, ale nebyl žalovaným do dnešního dne uhrazen v celé výši. Pokud by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o podnikatelském úvěru, požaduje žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Celková výše nároků žalobkyně činí po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalovaného ve výši 0 Kč celkem 28 000 Kč, nejpozději splatných dne 3. 9. 1925.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, když soud vycházel z toho, že oba účastníci souhlasili s tím, aby ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů.4. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, vzal soud za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 26. 6. 2025 smlouvu o podnikatelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který měl být splacen v celé výši dne 3. 9. 2025 (splátky po 5 100 Kč splatné 9. 7. 2025, 23. 7. 2025, 6. 8. 2025, 20. 8. 2025 a 3. 9. 2025). Dle čl. 8.1 smlouvy se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni v případě prodlení s úhradou jakékoli jednotlivé splátky jednorázovou sankci ve výši 500 Kč. Dle čl. 3.1 smlouvy má žalobkyně nárok na poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 % za každý den čerpání, tj. ode dne poskytnutí úvěru do jeho úplného splacení. Poplatek za dobu od poskytnutí úvěru do splatnosti poslední splátky činil 10 500 Kč. Pokud jde o charakter smlouvy, tak v označení smlouvy se uvádí, že jde o smlouvu o podnikatelském úvěru. U označení žalovaného se neuvádí místo bydliště, ale adresa místa podnikání (, adresa, ), uvádí se IČO žalovaného , Anonymizováno, , a že se smlouva uzavírá s fyzickou osobou podnikající na základě živnostenského oprávnění. Smlouva neobsahuje žádnou bližší specifikaci, na co je úvěr poskytován, na jaký konkrétní výdaj podnikatele, neuvádí ani obor podnikatelské činnosti žalovaného. Úvěr je poskytován na cca 70 dnů se 14 denními splátkami. Charakterem je smlouva velmi podobná smlouvám o spotřebitelském úvěru a sama žalobkyně uvádí v žalobě, že je českou obchodní společností, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Dle názoru soudu tak žalobkyně při uzavření smlouvy pouze obešla své povinnosti, které jí ukládá zákon o spotřebitelském úvěru (například prověřit úvěruschopnost žalovaného), když smlouvu o úvěru formulovala tak, že jde o podnikatelský úvěr. Dle názoru soudu však ve své podstatě jde o smlouvu o spotřebitelském úvěru a žalobkyně měla mimo jiné povinnost prověřit úvěruschopnost žalovaného. Ze smlouvy je však zřejmé, že tak neučinila, zřejmě právě s ohledem na formulaci, že jde o podnikatelský úvěr.5. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odstavec 2).7. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v aktuálním znění, pro věc rozhodném, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odstavec 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud, podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odstavec 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odstavec 3).8. Po právní stránce posoudil soud zjištěný skutkový stav tak, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, která je neplatná, neboť před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nezkoumala příjmy a výdaje žalovaného a neprověřila tak jeho úvěruschopnost a nesplnila tak povinnost podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouva je neplatná s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.9. Proto soud postupoval podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, když uložil žalovanému, aby vrátil žalobkyni jen poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 15 000 Kč, jak je uvedeno v bodě I. výroku, a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, jak je uvedeno v bodě II. výroku, neboť citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jinou povinnost žalovanému neukládá.10. Žalobkyně i žalovaný měli ve věci částečný úspěch i neúspěch, požadovaný běžící úrok kapitalizovaný ke dni rozhodnutí předmět řízení navýšil. Zjednodušeně lze tedy říci, že se úspěch a neúspěch obou účastníků v zásadě rovná, a proto soud žádnému z nich nepřiznal podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení.11. Žalobkyně zaplatila za podanou žalobu soudní poplatek ve výši 1 120 Kč, zřejmě s ohledem na to, že podávala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu (položka 2,1.c) sazebníku soudních poplatků). Soud však platební rozkaz nevydával, a proto doměřuje žalobkyni soudní poplatek do výše dle položky 1,1.b) sazebníku, tedy do výše 1 400 Kč. Ukládá tak žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 280 Kč.