9 C 188/2022-16 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] s žalovanou uzavřel dne 24. 11. 2016 smlouvu o úvěru [číslo] platnou a účinnou ve znění ze dne 20. 1. 2017, na jejímž základě poskytl žalované peněžní prostředky v celkové výši 11 700 Kč. Podle smlouvy o úvěru se žalovaná zavázala vrátit částku 12 390 Kč spolu s příslušenstvím do 19. 2. 2017. Žalovaná však částku neuhradila řádně a včas, čímž jí vznikla povinnost uhradit vedle jistiny ve výši 9 822 Kč také smluvní pokutu ve výši 0,25 % z dlužné jistiny za každý den prodlení. Ta činila ke dni postoupení pohledávky částku 1 726 Kč. Dále právnímu předchůdci žalobkyně vznikl nárok na paušální náhradu nákladů na upomínání podle Sazebníku v částce 50 Kč. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovanou postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaná dluh zcela nezaplatila, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též náklady mimosoudního vymáhání, zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny úvěru. 2. Vzhledem k žalobkyní předloženým listinám, vyzval soud žalovanou, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v podané žalobě, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila, a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 3. Po provedeném dokazování má soud z předložených listinných důkazů, zejména ze smlouvy o úvěru ze dne 24. 11. 2016 ve znění smlouvy o úvěru ze dne 20. 1. 2017 a výpisů z účtu, za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl převodem na bankovní účet žalované částku 11 700 Kč a žalovaná se zavázala takto poskytnutou částku vrátit ve lhůtě do 30 dnů a zaplatit celkový úrok v částce 2 690 Kč, při roční úrokové sazbě 600,04 % Smlouvou byla sjednána možnost prodloužení splatnosti o dalších 30 dní a to i opakovaně, vždy za 2 691 Kč. Žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila celkem částku 4 568 Kč. Dosud tedy dluží žalobkyni výše uvedené částky, které žalobkyně uplatňuje v tomto řízení. Podle obchodních podmínek, které jsou dle smlouvy o úvěru její nedílnou součástí, je úvěrovaný povinen zaplatit paušální náhradu výdajů vynaložených na vyhotovení a zaslání každé upomínky či výzvy ve výši uvedené v Sazebníku. Přímo v úvěrové smlouvě je mimo jiné sjednáno, že klient (úvěrovaný), který je v prodlení se splacením úvěru, je povinen zaplatit věřiteli (úvěrujícímu) smluvní pokutu ve výši 0,25 % z dlužné jistiny. Postoupení pohledávky z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni je prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 11. 2021 včetně přílohy a potvrzením o zaplacení za postoupené pohledávky. Ke dni postoupení činil celkový dluh žalované částku 11 598 Kč, kterou tvoří nesplacená jistina ve výši 9 822 Kč, smluvní pokuta ve výši 1 726 Kč a náhrada nákladů na upomínání ve výši 50 Kč. Žalované byla zaslána též předžalobní upomínka, jak vyplývá z upomínky ze dne 7. 4. 2022. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. 5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši 279,83 % ročně, resp. 600,04 % ročně, s uváděnou RPSN úvěru ve výši 1 141,2 %, resp. 1 605,4 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že„ Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že„ Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení„ posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz [příjmení], P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s