4 C 205/2025-33 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť se žalovaným uzavřela dne 5. 5. 2025 smlouvu o úvěru číslo , hodnota, (dále jen smlouva), na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr v původní výši 15 000 Kč, který měl být splacen nejpozději do 31. 5. 2025. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, čímž se dostal do prodlení s vrácením úvěru. Žalovaný se ve smlouvě dále zavázal k datu splatnosti uhradit žalobkyni smluvní úrok v kapitalizované výši 3 900 Kč. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr dne 5. 5. 2025, a to formou převodu z bankovního účtu žalobkyně, na bankovní účet žalovaného číslo , č. účtu, , který je totožný s bankovním účtem, z něhož byla provedena ověřovací platba ve výši 1 Kč. Žalobkyně identifikovala platbu úvěru uvedením variabilního symbolu číslo , hodnota, , jenž odpovídá číslu smlouvy. Úvěr byl žalovanému prokazatelně poskytnut, což je patrno z potvrzení předloženého žalobkyní o provedené platbě, přesto nebyl žalovaným do dnešního dne vrácen. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka v celkové výši 18 900 Kč skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč a dále ze smluvního úroku ve výši 1 % denně z jistiny za dobu čerpání úvěru dle čl. 2 smlouvy v kapitalizované výši 3 900 Kč, nejpozději splatných dne 31. 5. 2025, a to vše spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ode dne následujícího po dni splatnosti úvěru. Žalovaný byl prokazatelně upomínán k úhradě dluhu upomínkami odeslanými žalobkyní a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobkyně, avšak bezvýsledně.2. O žalobě bylo rozhodnuto vydáním elektronického platebního rozkazu Okresním soudem v Táboře dne 28. 8. 2025 pod číslem jednacím , č. účtu, , kterým bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno. Proti platebnímu rozkazu se žalovaný bránil včas podaným odporem s odůvodněním, že žalobou uplatněný nárok neuznává, úvěrovou smlouvu považuje za absolutně neplatnou a mohlo by se tedy jednat pouze o nárok na vrácení bezdůvodného obohacení. Neplatnost úvěrové smlouvy spatřuje vedle nedostatku samotného právního jednání prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, hrubým rozporem parametrů úvěrové smlouvy s dobrými mravy, a to především výší RPSN, a nedostatečným splněním povinnosti věřitele posoudit s odbornou péči schopnost dlužníka úvěr splácet. V době sjednání smlouvy nedokázal správně vyhodnotit své možnosti ani podmínky velmi složitě konstruované smlouvy. Na rizika spojená s plněním smluvních závazků nebyl při jejím uzavírání nikterak upozorněn. Z tohoto důvodu zcela selhalo odborné posouzení jeho úvěruschopnosti. Neměl ani dostatečné zkušenosti, ani informace o finančním trhu a v důsledku toho podepsal smlouvu, která je s ohledem na výši RPSN nemravná. Obvyklá výše RPSN dle statistik České národní banky byla v době sjednání úvěru ve výši 8,47 %, p. a., výše RPSN u tohoto spotřebitelského úvěru činí 2 465 % a jedná se tedy přibližně o 291násobek obvyklé sazby RPSN pro dané období. Judikaturní strop se přitom ustálil na maximálně čtyřnásobku navýšení obvyklé RPSN, aby šlo o dohodu v souladu s dobrými mravy. Výše RPSN tedy mnohokrát převyšuje tento průměr a je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a proto smlouvu o úvěru z tohoto důvodu považuje za neplatnou. Mezi stranami je nesporné, že smlouva, která byla uzavřená a která je předmětem daného řízení, je svým charakterem smlouvou o spotřebitelském úvěru. Ve smyslu § 86 zákona číslo 257/2013 Sb. žalobkyně nesprávně posoudila úvěruschopnost spotřebitele, a proto ve smyslu § 87 téhož zákona uplatňuje žalovaný námitku neplatnosti dané smlouvy o spotřebitelském úvěru, když po něm bylo vyžádáno pouze předložení občanského průkazu a doklad o příjmu v podobě třech faktur. Žalobkyně žádným způsobem neprověřovala výdaje, například nepožadovala doklady prokazující pravidelné měsíční výdaje na stravu, ošacení a další nutné náklady na živobytí, a přesto mu byl úvěr poskytnut. Věřitel se tak neměl spokojit s pouhým a ničím nepředloženým prohlášením spotřebitele, ale sám měl aktivně zjišťovat a prověřovat údaje poskytnuté spotřebitelem. Pokud tak žalobkyně jako věřitel nepostupovala, porušila svou zákonem stanovenou povinnost, a i z tohoto důvodu považuje žalovaný úvěrovou smlouvu za neplatnou.3. Na ústní jednání soudu nařízené na den , datum, se žalobkyně ani její právní zástupce nedostavili, z jednání se neomluvili, ani nepožádali z důležitého důvodu o jeho odročení, byť měl soud prokázáno řádné doručení předvolání na jednání do datové schránky právního zástupce žalobkyně dne 1. 10. 2025. Osobně se na jednání dostavil toliko žalovaný. Soud tedy měl za splněnou podmínku § 101 odst. 3 o. s. ř. a jednal bez osobní účasti žalobkyně.4. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 5. 5. 2025, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, potvrzením o provedené platbě ze dne 5. 5. 2025 má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy, na jejímž základě poskytla a vyplatila žalobkyně žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet žalovaného. Úvěr byl poskytnutý s denní úrokovou sazbou 1 %, přičemž bylo sjednáno, že jistina včetně úroků bude splacena dne 31. 5. 2025, tedy doba úvěru činila 26 dní. Dále bylo mezi smluvními stranami ujednáno, že celkově zaplatí žalovaný ke dni splatnosti úvěru částku 18 900 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila dle smluvního ujednání účastníků 2 465 % p. a., dále byly sjednány poplatky za předčasné splacení, smluvní pokuta v případě prodlení a náhrada nákladů v případě prodlení za první upomínku 520 Kč, druhou upomínku 580 Kč. Soud má rovněž prokázáno, že žalobkyně vyzývala žalovaného dne 7. 8. 2025 k úhradě před podáním žaloby s možností zaplacení do tří dnů na uvedený bankovní účet.5. V daném případě se soud nejprve zabýval námitkou žalovaného, že žalobkyně nedostatečně prověřovala jeho úvěruschopnost a z tohoto důvodu je úvěrová smlouva absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.6. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka je povinnost dle ustavení § 86 a násl zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v nejpřísnější možné podobě uložena věřiteli s cílem získat takovou představu o skutečných příjmech a výdajích dlužníka, ze které si může udělat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Účelem této povinnosti je ochrana spotřebitele před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, dále ochrana společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, ale i ochrana věřitele snižováním jeho rizika. Věřitel by se tak neměl spokojit s pouhým a ničím nepodloženým prohlášením spotřebitele, ale sám by měl aktivně zjišťovat a prověřovat údaje poskytnuté spotřebitelem. Po žalovaném bylo žalobkyní vyžádáno pouze předložení občanského průkazu a doklad o jeho příjmu v podobě tří faktur. Žalobkyně žádným způsobem neprověřovala výdaje žalovaného, například nepožadovala ani doložení dokladů prokazující jeho pravidelné měsíční výdaje na běžný chod domácnosti, jako je strava, ošacení a další nutné náklady na živobytí, a přesto mu byl úvěr poskytnut. Žalo