6 C 131/2025-16 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 101 600 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky řízení dne 9. 5. 2025, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr s úvěrovým rámcem 100 000 Kč. Čerpat úvěr mohla žalovaná postupně i opakovaně, a to vždy až do výše úvěrového rámce. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v minimální částce splatné vždy do 15. dne každého kalendářního měsíce až do úplného splacení úvěru ve výši 5 000 Kč. Žalovaná neuhradila měsíční splatnou částku dne 15. 5. 2025, proto žalobkyně úvěr po odeslání dovu upomínek žalované úvěr zesplatnila k 28. 7. 2025. Do podání žaloby neuhradila žalovaná ničeho, a to ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně.2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) i ona vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise3. Z předsmluvních informací, smlouvy o úvěru ze dne 9. 5. 2025 č. , hodnota, , potvrzení o výplatě částky 100 000 Kč, upomínky ze dne 20. 5. 2025 a 5. 6. 2025, předžalobní výzvy spolu o oznámením o zesplatnění úvěru k 28. 7. 2025 má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 9. 5. 2025 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované revolvingový spotřebitelský úvěr s úvěrovým limitem ve výši 100 000 Kč. Žalovaná mohla úvěr čerpat postupně i opakovaně do výše sjednaného úvěrového limitu (č.l. 4. 2. úvěrové smlouvy). Žalovaná načerpala dne 9. 5. 2025 částku 100 000 Kč. Dle smluvních ujednání měla žalovaná splácet úvěr v minimální částce splatné vždy do 15. dne každého kalendářního měsíce až do úplného splacení úvěru ve výši 5 000 Kč (čl. 5.1 smlouvy). Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 57,99 % ročně a roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr činí 76,18 %. Žalovaná měla splatit úvěr spolu s úrokem a poplatky nejpozději do 72 měsíců od okamžiku čerpání poslední tranše úvěru. (č.l. 4.6. smlouvy). Ze smluvních ujednání také vyplývá, že se žalovaná zavázal uhradit žalobkyni i náklady na první a druhou upomínku – každá ve výši 500 Kč (č. l. 5.4). V případě zesplatnění úvěru je žalovaná povinna uhradit žalobkyni i smluvní pokutu 0,1 % denně z vyčíslené dlužné částky (č.l. 5.8 smlouvy). Žalovaná žalobkyni nezaplatila ničeho, když neuhradila ani první splátku splatnou dne 15. 5. 2025. Dne 28. 7. 2025 byla proto žalované odeslána předžalobní výzva, kdy byl upozorněna na možnost soudního vymáhání dlužné částky a dále bylo oznámeno zesplatnění úvěru.4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle ust. § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měla dle předložené smlouvy o úvěru ze dne 9. 5. 2025 žalovaná vrátit namísto poskytnuté částky 100 000 Kč žalobkyni po uplynutí 72 měsíců částku navýšenou o úrok ve výši 57, 99 % ročně, což odpovídá i obsahu předsmluvních informacích o spotřebitelském úvěru. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077–2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022–69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritor