Okresní soud v Táboře 10 C 360/2025-111 – Náklady řízení

Žalobce se domáhal určení, že je výhradním vlastníkem rozestavěné stavby domu jako součásti stavební parcely č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, . Tvrdil, že pozemek, ze kterého se stavební parcela později oddělila, nabyl do svého výhradního vlastnictví v roce 2005. Na jeho části na základě stavebního povolení zahájil výstavbu rodinného domu, kterou financoval ze svých výlučných prostředků. Nejpozději v říjnu 2008 byla stavba dokončena do stadia hrubé stavby opatřené krovem a střešní krytinou, se zbudovanými obvodovými zdmi, příčkami a započatými vnitřními dokončovacími pracemi, kdy již bylo patrné dispoziční řešení domu. Tím se stavba stala samostatnou nemovitou věcí v právním smyslu, kterou nabyl žalobce originárním způsobem do výlučného vlastnictví. Se žalovanou se žalobce seznámil až v červnu 2009 a manželství uzavřeli dne 26. 6. 2010. Koncem roku 2010 se žalobce rozhodl, že provede dokončovací práce na domě tak, aby so do něj mohli se žalovanou nastěhovat. Tyto dokončovací práce byly podle žalobce hrazeny z úvěrů poskytnutých oběma manželům v roce 2011. V souvislosti s požadavky úvěrujících spořitelen učinili účastníci dne 5. 1. 2011 ohlášení rozestavěné budovy, podle kterého byl následně proveden zápis do katastru nemovitostí. Na základě tohoto zápisu je rozestavěná stavba evidována ve společném jmění manželů. Tento zápis však neodpovídá skutečnému právnímu stavu, neboť rozestavěná stavba již byla ve vlastnictví žalobce a následně nikdy nedošlo k žádnému právnímu jednání ani jiné právní skutečnosti, jež by vedly ke změně vlastnického práva k rozestavěné budově tak, že by se stala součástí společného jmění manželů. Současně obsah tohoto prohlášení neobsahuje podstatné náležitosti souhlasného prohlášení o vzniku, změně nebo zániku práva podle § 40 odst. 3 vyhlášky č. 265/1992 Sb. K otázce naléhavého právního zájmu žalobce uvedl, že mezi účastníky existuje spor o právní režim rozestavěné stavby a že vyřešení této otázky je nezbytným předpokladem případného vypořádání společného jmění manželů, neboť podle výsledku posouzení vyplývají odlišné právní důsledky pro jeho vypořádání. Dům je již fakticky dokončen, dosud však nedošlo k jeho kolaudaci. Účastníci dům užívali společně k bydlení od roku 2013 do roku 2018. Poté v důsledku rozvratu manželství žalovaná dům opustila a odstěhovala se do Prahy. V roce 2025 bylo manželství účastníků rozvedeno, jejich společné jmění dosud vypořádáno nebylo. Žalobce vyzval písemně žalovanou, aby se podílela na odstranění nesouladu faktického stavu se stavem evidovaným v katastru nemovitostí, žalovaná však odmítla otázku vlastnictví k domu explicitně řešit.2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Namítala, že žalobce uplatňuje nárok v rozporu se svým předchozím jednáním a porušuje zásadu poctivosti a zákaz těžit z vlastního nepoctivého jednání podle § 6 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), resp. zásadu venire contra factum proprium zakazující jednání, které je v rozporu s vlastním dřívějším chováním. Žalovaná uváděla, že žalobce v roce 2011 společně s ní v rámci podkladů pro zápis rozestavěné stavby do katastru nemovitostí deklaroval, že stavba náleží do společného jmění manželů, přičemž obdobně měl stav věci prezentovat také vůči úvěrujícím institucím při sjednávání úvěrů určených na dokončení domu. Finanční prostředky z těchto úvěrů byly podle žalované použity výlučně na dokončení předmětné stavby. Žalovaná zdůrazňovala, že zápis rozestavěné stavby do katastru nemovitostí jako součásti společného jmění manželů byl proveden na základě listin předepsaných právní úpravou účinnou v té době, mezi něž mj. patřil formulář ohlášení rozestavěné stavby a doklad o vlastnictví, kde se katastrálnímu úřadu předkládalo tzv. souhlasné prohlášení manželů (dokument s úředně ověřenými podpisy, ve kterém oba manželé potvrdili, že stavba byla financována ze společných prostředků a vznikla za trvání manželství). Žalobce nevysvětlil rozpor mezi svými tehdejšími projevy vůle a nynějším procesním stanoviskem, podle něhož stavba měla být jeho výlučným majetkem již před uzavřením manželství. Žalovaná poukazovala na to, že žalobce po řadu let akceptoval stav evidovaný v katastru nemovitostí, společně se žalovanou dům užíval, financoval jeho dokončení prostřednictvím společných úvěrových závazků a teprve po zániku manželství začal tvrdit opak. Namítala dále, že žalobce neunesl břemeno tvrzení ani důkazní břemeno k prokázání zákonné výjimky ze společného jmění manželů a že jeho současná verze skutkového stavu je v přímém rozporu s listinnými důkazy. Žalovaná rovněž zpochybňovala naléhavý právní zájem na požadovaném určení s tím, že otázka vlastnického režimu stavby může být řešena v řízení o vypořádání společného jmění manželů jako otázka předběžná. Dále v závěrečném návrhu poukazovala na domněnku souladu zápisu v katastru nemovitostí se skutečným právním stavem a namítala, že po celou dobu důvodně vycházela ze správnosti zápisu, proto je podle jejího názoru třeba zabývat se též otázkou vydržení. Uváděla, že má zájem na spravedlivém vypořádání zaniklého společného jmění manželů, v němž budou zohledněny případné vnosy a jejich valorizace a zastávala názor, že spor měl být řešen primárně v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů.3. Z uvedených procesních stanovisek účastníků vyplývá, že účastníci se neshodují v tom, zda předmětná budova zapsaná v katastru nemovitostí jako rozestavěná stavba domu patří či nepatří do společného jmění manželů, které již zaniklo. Vzhledem k povaze principu materiální publicity zápisů do katastru nemovitostí podle § 984 odst. 1 o.z. a oprávnění osoby, jejíž věcné právo je nesouladem zápisu a skutečného stavu dotčeno, uplatnit své právo a domáhat se odstranění nesouladu, je možné domáhat se určovací žalobou určení vlastnického práva i v případě nemovitostí patřících do zaniklého, avšak dosud nevypořádaného společného jmění manželů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 3245/2017, 22 Cdo 3234/2018). Žalobce tedy má naléhavý právní zájem na tom, aby před vypořádáním společného jmění byl vlastnický režim nemovitosti postaven najisto rozhodnutím v této věci.4. Z výpisů z listů vlastnictví pro katastrální území , adresa, soud zjistil, že žalobce je zapsán jako výlučný vlastník pozemku p.č. , Anonymizováno, o výměře , Anonymizováno, m² a pozemku st.p.č. , hodnota, o výměře , Anonymizováno, v původní výměře , Anonymizováno, m² nabyl žalobce kupní smlouvou ze dne 20. 4. 2005.5. Dne 16. 5. 2007 vydal stavební úřad , právnická osoba, , adresa, stavební povolení na novostavbu rodinného domu na pozemku p.č. , Anonymizováno, v k.ú. , adresa, . Jako stavebník je uveden žalobce. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 6. 2007.6. Z fotografií pořízených žalobcem v období října a listopadu 2008 je zřejmé, že dům byl v té době rozestavěn do fáze dokončené hrubé stavby se zbudovanými obvodovými zdmi, vnitřními příčkami a krovem osazeným střešní krytinou.7. Podle oddacího listu uzavřeli účastníci manželství dne , datum, . V účastnické výpovědi žalovaná potvrdila, že v době uzavření sňatku byl dům ve stadiu rozestavěnosti odpovídajícím výše uvedeným fotografiím. Jelikož tím žalovaná výslovně potvrdila stav rozestavěnosti domu ke dni uzavření manželství tvrzený žalobcem, zamítl soud její důkazní návrh na zpracování odborného vyjádření k této otázce pro nadbytečnost. Dále žalovaná uvedla, že se žalobcem se seznámili v roce 2009 a až do dokončení domu v roce 2013 bydleli společně u rodičů žalované.8. Oba účastníci shodně vypověděli, že po vzájemné dohodě plánovali v domě bydlet. Za účelem získání finančních prostředků potřebných na jeho dokončení žádali o poskytnutí úvěrů. Z důvodu výše požadované částky a absence ručení nemovitostmi jim bylo úvěrujícími společnostmi doporučeno rozdělit čerpanou částku do dvou úvěrů.9. Dne 5. 1. 2011 uzavřela žalovaná jako účastník stavebního spoření a žalobce jako spoludlužník se , právnická osoba, . smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru ve výši 200 000 Kč a úvěru ze stavebního spoření za účelem výstavby domu, bytu ve vlastnictví. Tento dům/byt není ve smlouvě nijak blíže specifikován, není uvedeno, že by měl být předmětem společného jmění manželů, ani tento typ spoluvlastnictví není uveden jako podmínka pro získání úvěru, ve smlouvě není ani uvedeno, že účastníci jsou manželé. Podle platebních příkazů ze dne 9. 3. 2011, 12. 5. 2011 a 7. 12. 2011 včetně přiložených faktur byly poskytnuté finanční prostředky účastníky použity na provedení instalatérských a topenářských prací, provedení betonových podlah, zakoupení oken, polystyrenu, cementu, kari sítí a souvisejícího materiálu, materiálu do koupelny a pořízení kotle.10. Dne 18. 1. 2011 uzavřel žalobce jako účastník stavebního spoření a žalovaná jako spoludlužník s , Anonymizováno, . smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru nezajištěného zástavním právem k nemovitosti ve výši 300 000 Kč a úvěru ze stavebního spoření za účelem výstavby rodinného domu na p.č. , Anonymizováno, v k.ú. , adresa, . Ve smlouvě je uvedeno, že účastníci jsou manželé, ale není zde uvedeno, že by dům samotný měl být předmětem společného jmění manželů, ani tento typ spoluvlastnictví není uveden jako podmínka pro získání úvěru. Podle platebních příkazů ze dne 19. 8. 2011, 22. 12. 2011, 15. 5. 2012, 2. 7. 2012, 13. 7. 2012, 5. 8. 2012 a 24. 11. 2012 včetně přiložených faktur byly poskytnuté finanční prostředky účastníky použity na provedení sádrokartonů, obkladů, dlažeb, čističky odpadních vod, plovoucích podlah a kuchyňské linky.11. Podle listin poskytnutých soudu , adresa, podali účastníci tomuto pracovišti dne 5. 1. 2011 ohlášení změny rozestavené budovy na budovu dokončenou, jehož obsahem je však ohlášení pro vyznačení rozestavěné budovy do katastru nemovitostí. V ohlášení opatřeném úředně ověřenými podpisy účastníků tito uvedli, že vlastníkem rozestavěné budovy na pozemku st.p.č. , hodnota, je osoba uvedená v části III. ohlášení, tj. oba účastníci a dále uvedli větu, že rozestavěná budova je ve společném jmění manželů – ANO. Přílohou ohlášení je shora popsané stavební povolení a geometrický plán pro vyznačení rozestavěné budovy , právnická osoba, , právnická osoba, . č. , hodnota, oddělující od pozemku p.č. , Anonymizováno, o výměře , Anonymizováno, m² stavební pozemek č. , hodnota, o výměře , Anonymizováno, m².12. K průběhu vyplňování formuláře ohlášení na příslušném katastrálním pracovišti účastníci ve svých výpovědích shodně uvedli, že se osobně dostavili na katastrální úřad, kde jim pracovnice úřadu sdělila, co mají do formuláře uvést a poté oba listinu podepsali. Shodovali se rovněž v tom, že se před zápisem nikdy nedohodli, že by dům měl být ve vlastnictví obou účastníků. Žalovaná výslovně uvedla, že vlastnictví žalobce nezpochybňovala a na katastrální pracoviště se dostavila pouze na základě sdělení žalobce, že dům je třeba do katastru nemovitostí zapsat. Výpovědi účastníků se lišily pouze v otázce, kdo formulář ohlášení vyplnil. Žalobce uvedl, že jej vyplnila pracovnice katastrálního úřadu, jejíž jméno neznal, zatímco žalovaná vypověděla, že formulář obdrželi na katastrálním úřadu a vyplnila jej ona, neboť žalobce jej vyplňovat nechtěl a větu, že rozestavěná stavba je ve společném jmění ohlašovatelů, do něj uvedla podle pokynu pracovnice úřadu, jejíž jméno rovněž neznala. Žalobce k obsahu ohlášení uvedl, že jej před podpisem četl, avšak všemu nerozuměl a nebyl si vědom důsledků podpisu této listiny. Podle svých výpovědí oba účastníci zde postupovali podle pokynů pracovnice úřadu v důvěře ve správnost jí navrhovaného postupu.13. Z výše popsaných důkazů má soud za prokázané, že žalobce od roku 2007 do roku 2008 jako jediný stavebník realizoval výstavbu předmětného rodinného domu, přičemž stavba byla v roce 2008 dokončena do stadia hrubé stavby se střechou a vnitřními příčkami. Výstavbu žalobce financoval ze svých výlučných prostředků a jako stavebník byl označen rovněž ve stavebním povolení. V době této výstavby byl žalobce svobodný.14. Podle § 119 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném v rozhodné době, byly nemovitostmi pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Podle § 120 odst. 2 téhož zákona stavba nebyla součástí pozemku. Stavba tak mohla být samostatným předmětem vlastnického práva nezávisle na vlastnictví pozemku, na němž byla zřízena.15. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci v právním smyslu rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož všechny další stavební práce směřují již k dokončení druhově a individuálně určené věci. U nadzemních staveb jde nejpozději o stav, kdy je jednoznačně a nezaměnitelně patrné alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. V tomto okamžiku se vytvářejí rovněž vlastnické vztahy ke stavbě. Od tohoto okamžiku jsou další stavební práce z hlediska již vzniklých vlastnických vztahů bez významu a vše, co ke stavbě v důsledku dalších stavebních prací přiroste, náleží vlastníku stavby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2534/2000 a obdobně sp.zn. 22 Cdo 1287/2020).16. V projednávané věci předmětný dům nejpozději v roce 2008, kdy byla provedena hrubá stavba včetně střechy a vnitřních příček, nepochybně dosáhl stadia samostatné věci v právním smyslu. Již před dokončením tohoto stadia muselo být z konstrukce stavby jednoznačně patrné její dispoziční řešení.17. Vlastníkem nově vzniklé stavby je její stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy osoba, která stavbu uskutečnila s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe. V daném případě všechny zjištěné okolnosti svědčí o tom, že stavebníkem v občanskoprávním smyslu byl žalobce. Stavbu realizoval pro sebe, financoval ji ze svých výlučných prostředků, jako stavebník vystupoval rovněž ve stavebním řízení a v době, kdy stavba vznikla jako samostatná věc, byl svobodný. Soud proto uzavírá, že žalobce nabyl nejpozději na podzim 2008 vlastnické právo k předmětnému domu originárně jeho vytvořením.18. Skutečnost, že po uzavření manželství účastníků v roce , Anonymizováno, byly na domě prováděny další dokončovací práce financované z prostředků získaných společnými úvěry účastníků, neměla za následek změnu vlastnického režimu domu. Jak již bylo uvedeno výše, vlastnické právo žalobce ke stavbě vzniklo ještě před uzavřením manželství a pozdější stavební práce ani vynaložení společných finančních prostředků již na takto vzniklé vlastnické vztahy neměly vliv. Jestliže však byly za trvání manželství na dokončení domu ve výlučném vlastnictví žalobce vynaloženy prostředky náležející do společného jmění manželů, jednalo se o investici ze společného majetku do výlučného majetku žalobce.19. S účinností o.z. pak došlo ke změně právního pojetí staveb. Podle § 506 odst. 1 o.z. je součástí pozemku prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení s výjimkou staveb dočasných. Přechod stávajících staveb do tohoto právního režimu upravuje § 3054 o.z., podle něhož stavba, která podle dosavadních právních předpisů nebyla součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává dnem nabytí účinnosti tohoto zákona být samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v tento den vlastnické právo ke stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba. Jelikož byl žalobce ke dni 1. 1. 2014 výlučným vlastníkem jak předmětného rozestavěného domu, tak stavebního pozemku č. , hodnota, , na němž je tento dům postaven, došlo podle citovaného § 3054 o.z. ze zákona ke sjednocení jejich právního režimu. Dům tímto dnem přestal být samostatnou nemovitou věcí a stal se součástí pozemku st.p.č. , hodnota, . Předmětem výlučného vlastnického práva žalobce je tak od 1. 1. 2014 pozemek st.p.č. , hodnota, , jehož součástí je předmětný rodinný dům.20. Podstatné pro rozhodnutí je, že v řízení nebyla dokazováním zjištěna existence žádné právní skutečnosti ani právního jednání účastníků, na jejichž základě by rozestavěný dům přešel z výlučného vlastnictví žalobce do společného jmění účastníků. Oba účastníci se ve svých výpovědích shodli, že případnou změnu vlastnictví k domu spolu nikdy neřešili. Soud považuje výpovědi obou účastníků za věrohodné, neboť se v podstatných otázkách shodují a korespondují také s dalšími provedenými důkazy. Dílčí odlišnosti se týkají pouze nepodstatných podrobností, které lze vysvětlit časovým odstupem, například technického způsobu vyplnění formuláře ohlášení pro katastrální úřad.21. V otázce existence právního jednání směřujícího k převodu vlastnického práva k domu z výlučného vlastnictví žalobce do společného jmění účastníků se však výpověď žalované do značné míry odchyluje od jejího procesního stanoviska v tomto řízení. Z její výpovědi, stejně jako z výpovědi žalobce, totiž vyplývá, že vůlí účastníků nikdy nebylo změnit vlastnický režim domu, a to ani při podání ohlášení za účelem jeho zápisu do katastru nemovitostí. Uvedení, že rozestavěná budova náleží do společného jmění manželů, bylo podle výpovědí účastníků výsledkem uposlechnutí pokynu pracovnice katastrálního úřadu, nikoli jejich vlastního rozhodnutí změnit vlastnický režim domu. Ve svých podáních naproti tomu žalovaná tvrdí, že projevem vůle účastníků směřujícím k převodu vlastnického práva k domu byl buď samotný obsah uvedeného ohlášení, nebo obsah dokladu o vlastnictví, který měl být podle tehdy účinné právní úpravy k ohlášení připojen, konkrétně souhlasného prohlášení manželů s úředně ověřenými podpisy potvrzujícího, že stavba byla financována ze společných prostředků a vznikla za trvání manželství.22. Toto souhlasné prohlášení, o němž se zmiňuje rovněž žalobce, který však na rozdíl od žalované poukazuje na jeho absenci, přílohou ohlášení účastníků za účelem zápisu rozestavěné budovy nebylo. Z listin předložených soudu katastrálním úřadem je zřejmé, že přílohami ohlášení byly pouze stavební povolení a geometrický plán. Prohlášení účastníků, že rozestavěná budova je v jejich společném jmění, je obsaženo přímo v textu ohlášení. V posuzovaném případě se však nejedná o souhlasné prohlášení o vzniku, změně nebo zániku práva, na jehož základě by bylo možné provést změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Ohlášení účastníků totiž nesplňuje náležitosti takového prohlášení stanovené v § 40 odst. 3 vyhlášky č. 26/2007 Sb., katastrální vyhlášky. Neobsahuje odkaz na ustanovení zvláštního právního předpisu, podle něhož ke vzniku, změně nebo zániku práva došlo, jak vyžaduje písmeno e) uvedeného ustanovení, uvedení právních skutečností, které vedly ke vzniku, změně nebo zániku práva podle písmene f), ani prohlášení, že práva k nemovitosti nejsou mezi osobami činícími prohlášení sporná ani pochybná podle písmene g). Obsah tohoto ohlášení proto nemohl způsobit změnu vlastnického režimu nemovitosti.23. Žalobce současně ve své výpovědi dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu účastníci v textu ohlášení uvedli, že rozestavěná budova je v jejich společném jmění manželů. Také žalovaná potvrdila, že tak učinili na základě pokynu přítomné pracovnice katastrálního úřadu. Z výpovědí obou účastníků vyplývá, že důvodem zápisu nemovitosti do katastru nemovitostí nebyl jejich záměr změnit její vlastnický režim, nýbrž snaha získat prostřednictvím úvěrů finanční prostředky na její dokončení. Z jejich výpovědí dále vyplývá, že s tímto procesem ani s postupy příslušných institucí neměli zkušenosti a postupovali podle doporučení pracovníků stavebních spořitelen a katastrálního úřadu, aniž si byli vědomi významu a všech možných důsledků uvedení údaje, že dům náleží do jejich společného jmění manželů. Přestože výsledný zápis v katastru nemovitostí neodpovídal skutečnému právnímu stavu, nelze proto současnou snahu žalobce o uvedení evidovaného stavu do souladu se stavem skutečným hodnotit jako nepoctivé jednání ani jako těžení z protiprávního stavu, který žalobce sám vyvolal.24. Pokud žalovaná ve svých podáních uvádí, že žalobce opakovaně označoval rozestavěný dům za majetek ve společném jmění manželů, a to nejen v právním styku se žalovanou, ale také vůči orgánu veřejné moci a úvěrujícím institucím, neodpovídá toto hodnocení výsledkům dokazování. Jak již bylo uvedeno, podle výpovědi žalované účastníci nikdy neřešili, že by dům měl náležet do jejich společného jmění. Ani postup žalobce při podání ohlášení na katastrálním úřadu, kdy vyplnění formuláře přenechal žalované, která jej vyplnila podle pokynů pracovnice úřadu, nelze hodnotit jako opakované označování domu za společný majetek účastníků. Pokud jde o jednání s úvěrujícími institucemi, z časové souvislosti vyplývá, že k zápisu stavby do katastru nemovitostí došlo v souvislosti s vyřizováním úvěrů. Z obsahu úvěrových smluv však nevyplývá, že by žalobce vůči stavebním spořitelnám učinil žalovanou tvrzené prohlášení o tom, že dům náleží do společného jmění účastníků. Žádná z úvěrových smluv současně neuvádí vlastnický režim domu, jehož výstavba měla být z poskytnutých prostředků financována, ani nestanoví požadavek, aby tento dům byl součástí společného jmění účastníků. V řízení tak nebyly prokázány žádné opakované výslovné deklarace žalobce vůči různým subjektům o tom, že dům náleží do společného jmění účastníků, z nichž by bylo možné dovodit vůli žalobce nastolit protiprávní stav nebo tento stav později zneužít. Vzhledem k tomu, že podmínky pro poskytnutí úvěrů vyplývají z obsahu písemných úvěrových smluv, zamítl soud pro nadbytečnost návrh na provedení důkazu výslechem pracovníků stavebních spořitelen, kteří byli přítomni uzavírání úvěrových smluv s účastníky, k podmínkám poskytnutí těchto úvěrů.25. Žalovanou zmiňovaná zásada venire contra factum proprium ani pravidla uvedená v § 6 o.z. se neuplatní také proto, že určení vlastnického práva žalobce k předmětné stavbě neznamená vyloučení majetkových nároků žalované. Tyto nároky budou muset být zohledněny v rámci vypořádání společného jmění účastníků, byť jiným způsobem než v případě, že by nemovitost náležela do jejich společného jmění. Ani sám žalobce ostatně tyto nároky žalované v tomto řízení nezpochybňuje a jejich vypořádání se nezříká.26. V závěrečném návrhu ze dne 26. 8. 2026 žalovaná uvedla, že po dobu více než deseti let oprávněně důvěřovala zápisu v katastru nemovitostí, byla proto v dobré víře v jeho správnost a soud by se měl zabývat otázkou vydržení vlastnického práva. Posouzení této otázky však brání nejméně dvě skutečnosti. Zaprvé žalovaná toto tvrzení bezdůvodně uplatnila až po koncentraci řízení, jejíž účinky podle § 118b odst. 1 o.s.ř. nastaly skončením prvního jednání ve věci dne 19. 8. 2026. Zadruhé by se vydržení vlastnického práva k nemovitosti do společného jmění manželů museli domáhat oba manželé společně, což v projednávané věci splněno není.27. Z uvedených důvodů soud podané žalobě vyhověl.28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 56 412,90 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen a.t.) z tarifní hodnoty ve výši 113 000 Kč sestávající z částky 5 620 Kč za každý z sedmi úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a.t. včetně sedmi paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 42 490 Kč ve výši 8 922,90 Kč.