5 C 181/2025-22 — Okresní soud v Tachově

1.Žalobkyně , Jméno žalobkyně, ., žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhala proti žalované vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 488,61 Kč (z toho jistina 6 336,43 Kč, poplatky 5 652,18 Kč a smluvní pokuta 3 500,00 Kč), dále kapitalizovaný úrok 785,14 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 596,94 Kč, a současně úrok ve výši 12,75 % p. a. a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % p. a., oba z částky 6 336,43 Kč od , datum, do zaplacení. Současně požadovala náhradu nákladů řízení ve výši 2 615 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně (, právnická osoba, ) a žalovanou byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, na částku 7 000 Kč, vyplacenou v den podpisu smlouvy v hotovosti, s povinností žalované uhradit celkem 8 303 Kč v 52 týdenních splátkách po 295 Kč, z nichž poslední měla být zaplacena dne , datum, . Žalovaná dle žalobkyně neplnila řádně a včas, přičemž poslední úhrada proběhla , datum, , a k , datum, činila dlužná jistina 6 336,43 Kč a dlužné poplatky 5 652,18 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že neuhrazená jistina se od , datum, úročí sjednaným úrokem 12,75 % p. a. a vedle toho uplatnila i zákonný úrok z prodlení, a to vše podle smlouvy a jejích podmínek. S odkazem na ujednání o smluvní pokutě žalobkyně rovněž požadovala smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Procesní legitimaci vyvodila ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne , datum, , kterou měla společnost , právnická osoba, postoupit předmětnou pohledávku žalobkyni, přičemž postoupení bylo žalované oznámeno. Nad rámec toho uvedla, že posuzovala (resp. její právní předchůdce posuzoval) úvěruschopnost žalované dle zákona o spotřebitelském úvěru a že ani případné neprokázání splnění této povinnosti nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy, před podáním žaloby vyzvala žalovanou k plnění dle § 142a o. s. ř.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Na základě předložených listinných důkazů vzal soud za zjištěné následující skutečnosti: Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne , datum, mezi , právnická osoba, a žalovanou a z Smluvních podmínek vzal soud za zjištěné, že žalované byla v hotovosti poskytnuta jistina 7 000 Kč, a tato se zavázala uhradit celkem 8 303 Kč ve 52 týdenních splátkách po 295 Kč s poslední splátkou dne , datum, , úroková sazba byla sjednána ve výši 12,75 % p. a., smluvní pokuta 0,1 % denně pro případ prodlení (Smlouva o spotřebitelském úvěru, Smluvní podmínky). Posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy je doloženo Zákaznickou kartou (včetně ověřených dokumentů), na niž se žalobkyně v žalobě odvolává (Zákaznická karta). Platební morálka žalované a stav dluhu ke dni podání žaloby byly doloženy Přehledem plateb, z něhož vyplývá poslední úhrada ze strany žalované dne , datum, , k datu , datum, tedy dlužná jistina činila 6 336,43 Kč a dlužné poplatky 5 652,18 Kč (Přehled plateb). Aktivní legitimaci žalobkyně byla doložena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, a příslušnou stranu Seznamu postoupených pohledávek, kde je předmětná pohledávka identifikována. Postoupení bylo žalované oznámeno doporučenou zásilkou, což dokládá Oznámení o postoupení včetně dokladu o odeslání (Smlouva o postoupení, Příloha – Seznam postoupených pohledávek, Oznámení o postoupení vč. podacího dokladu). Žalovaná své povinnosti ze smlouvy nesplnila přes předžalobní výzvu dle § 142a o. s. ř. (Předžalobní výzva vč. podacího dokladu).5. Pro účely právního posouzení věci soud vychází z následujících zákonných ustanovení v jejich vzájemných souvislostech:6. Podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje; za absolutně neplatné se považuje právní jednání, k jehož neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu, jestliže se zjevně příčí dobrým mravům, anebo odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, popřípadě zavazuje k plnění od počátku nemožnému (§ 588 o. z.). V oblasti spotřebitelských smluv občanský zákoník zakazuje zneužívající ujednání, která v rozporu s požadavkem poctivosti zakládají v neprospěch spotřebitele významnou nerovnováhu práv nebo povinností (§ 1813 o. z.), přičemž demonstrativní výčet ujednání, která jsou vždy zneužívající, zahrnuje mimo jiné též nepřiměřenou sankci pro případ porušení povinnosti (§ 1814 písm. l) o. z.). Neníli ve smlouvě ujednán čas plnění, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen plnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.); ocitneli se dlužník v prodlení se splněním peněžitého dluhu, může věřitel požadovat úrok z prodlení podle § 1970 o. z., jehož výši stanoví vláda nařízením, a to jako repo sazbu ČNB platnou k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšenou o 8 procentních bodů (§ 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). U spotřebitelských úvěrů má porušení povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele následek neplatnosti smlouvy ex lege, přičemž soud k neplatnosti přihlíží i bez návrhu; spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 ZSÚ). Současně ZSÚ limituje, co lze pro případ prodlení spotřebitele sjednat a uplatnit: věřitel je oprávněn požadovat jen účelně vynaložené náklady, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu, která nesmí překročit 0,1 % denně z dlužné částky, přičemž souhrn všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin 0,5 a celkové výše úvěru (max. 200 000 Kč), a při prodlení delším než 90 dnů náleží věřiteli pouze úrok odpovídající repo sazbě zvýšené o 8 p. b., neníli sjednán úrok nižší (§ 122 ZSÚ). Jeli smluvní titul zcela nebo zčásti neplatný, použije se úprava bezdůvodného obohacení: kdo se bez spravedlivého důvodu obohatil, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (§ 2991 o. z.), a plnilali strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnilyli obě strany, může každá požadovat, aby jí druhá vydala, co získala (§ 2993 o. z.).7. Na základě shora zjištěného skutkového stavu věci vzal soud za prokázané, že předmětný vztah je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), a současně spotřebitelskou smlouvou podle § 1810 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), uplatní se proto jak zvláštní pravidla ZSÚ, tak obecná ochrana spotřebitele dle o. z. Z předmětné smlouvy pak vzal soud za prokázané, že touto byly sjednány vedle zápůjčního úroku ve výši 12,75 % p. a. i další platby, a to „částka za zpracování zápůjčky“ 1 500 Kč a „služba komfortního a flexibilního splácení“ 1 399 Kč, pro případ prodlení pak smluvní pokuta 0,1 % denně (následně uplatněná v souhrnu 3 500 Kč). Přitom z uplatněného nároku vyplývá, že podstatná část požadované sumy tvoří poplatky a sankce (poplatek 5 652,18 Kč a smluvní pokuta 3 500 Kč), nikoli samotná dlužná jistina 6 336,43 Kč. Za dobu do postoupení žalovaná uhradila 2 090 Kč. Za takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že ujednání o ceně a sankcích ve svém souhrnu je v rozporu s požadavkem poctivosti a s dobrými mravy, a posoudil tedy smlouvu jako takovou absolutně neplatnou (§ 1813, § 1814 písm. l) o. z.; § 580 a § 588 o. z.). Ustanovení § 1813 o. z. zakazuje zneužívající ujednání, která v neprospěch spotřebitele zakládají významnou nerovnováhu práv a povinností, demonstrativní výčet § 1814 o. z. pod písmenem l) výslovně míří na nepřiměřenou sankci. Přestože § 122 ZSÚ rámcově připouští smluvní pokutu až 0,1 % denně (a stanoví i agregované limity), nedává to samo o sobě neomezenou volnost k ujednáním, jejichž ekonomický účinek v kombinaci s dalšími poplatky excesivně zatěžuje spotřebitele, i taková ujednání podléhají korektivu dobrých mravů a testu zneužívajících podmínek. Judikatura Nejvyššího soudu setrvale zdůrazňuje, že přiměřenost smluvních sankcí a úroků se posuzuje v kontextu všech okolností. Tam, kde sankce ztrácí legitimní sankčněmotivační a reparační funkci a nabývá šikanózní povahy, je namístě závěr o rozporu s dobrými mravy a neplatnosti. S ohledem na uvedený závěr bylo možno nicméně věc posoudit z pohledu nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a § 2993 o. z.), kdy poskytnutí předmětné jistiny bylo nepochybně prokázáno, shodně jako částečné úhrady ze strany žalované. Soud proto ve výsledku žalobě vyhověl z tohoto titul