10 C 200/2021-51 — Okresní soud v Teplicích

Žalobkyně se svou žalobou podanou Okresnímu soudu v Teplicích dne 25.2.2021 domáhala toho, aby soud svým rozhodnutím uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 1 885,89 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že je žalobkyně poskytovatelem služeb elektronických komunikací. Žalovaná částka představuje dluh žalovaného za neuhrazené služby třetích stran ze smlouvy ze dne 2.7.2018 [číslo], ze smlouvy ze dne 2.7.2018 [číslo], ze smlouvy ze dne 3.7.2018 [číslo], ze smlouvy ze dne 30.10.2018 [číslo], a to z vyúčtování [číslo] za období od 10.11.2018 do 9.12.2018 ve výši 194,49 Kč, z vyúčtování [číslo] za období od 10.12.2018 do 9.1.2019 ve výši 945,02 Kč a z vyúčtování [číslo] za období od 10.1.2019 do 9.2.2019 ve výši 746,38 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Jednání proběhlo dle § 101 odst.3 o.s.ř. Žalobkyně doložila soudu následující listinné důkazy: vyúčtování [číslo] vyúčtování [číslo] vyúčtování [číslo] výzvu k úhradě dluhu ze dne 24.2.2020, poštovní podací arch ze dne 27.2.2020. Po nařízení jednání společně s omluvou k jednání doložila žalobkyně listinu nazvanou potvrzení smlouvy [číslo] k tel. [číslo]. Listina není nikým podepsána. Dále byla doložena faktura [číslo] ze dne 30.10.2018 na částku 477 Kč na jméno žalovaného Po právní stránce soud věc nejprve posoudil dle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Dle rozhodnutí Nejvyššího soud ČR sp.zn. 33 Cdo 2213/2013 dne 28. listopadu 2013, aby byla dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu rozhodovat, musí být kumulativně splněny dvě podmínky: jedná se o spor mezi osobou vykonávající telekomunikační činnost na straně jedné a účastníkem, resp. uživatelem na straně druhé (tzv. osobnostní vymezení sporu), a spor se týká povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě (tzv. věcné vymezení). Ve sporech souvisejících s poskytováním služeb elektronických komunikací může být pravomoc úřadu k rozhodování sporů dána tehdy, jedná-li se o poskytování toliko veřejně dostupných služeb elektronických komunikací. Nejde o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, pokud jsou účastníku poskytovány služby elektronických komunikací, a tento účastník je na základě smlouvy dále zpřístupní třetí osobě. V takovém případě vystupuje tento účastník vůči třetí osobě jako zprostředkovatel služeb elektronických komunikací a třetí osoba jako jejich uživatel. Nejedná se proto o poskytování služeb elektronických komunikací, nýbrž o určitý typ tzv. dealerské smlouvy. Spor z takové smlouvy tedy není sporem o zaplacení ceny za poskytnutou službu elektronických komunikací ve smyslu § 64 odst. 1 zákona, nýbrž sporem vzniklým na základě soukromoprávního závazkového vztahu. V takovém případě není splněna podmínka osobnostního ani věcného vymezení sporu podle § 129 odst. 1 zákona a k řízení o něm je tak podle § 7 odst. 1 o. s. ř. pravomocný soud. Umožní-li poskytovatel služby elektronických komunikací uživateli objednat a konzumovat službu s vyjádřenou cenou (příloha 1 bod 7 vyhlášky č. 117/2007 Sb., o číslovacích plánech sítí a služeb elektronických komunikací), jejíž obsah je uživateli sdělen prostřednictvím sítě a služeb elektronických komunikací, jde o výjimku předvídanou § 2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích; spor o zaplacení ceny za takovou službu (službu obsahu) přísluší rozhodnout soudu (Rozhodnutí zvláštního senátu NSS ČR sp. zn. Konf 4/2011-12 ze dne 20. dubna 2011), přičemž v daném případě se jedná o služby tzv. třetích stran. Podle ustanovení § 2 písm.n) z.č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, je službou elektronických komunikací služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací. Dle výše uvedené judikatury je služba třetích stran výjimkou z ustanovení § 2 písm. n) uvedeného zákona a věc tedy nebude posuzována dle zákona o elektronických komunikacích, ale jako soukromoprávní spor. Soud z doložených listinných důkazů nemá za prokázanou pasivní legitimaci žalovaného, žalovaný sám je zcela pasivní a nekontaktní, jeho tvrzený smluvní vztah k žalobkyni nebyl tedy nijak prokázán, doložen. Proto soud žalobu v výroku I rozsudku v plném rozsahu zamítl jako nedůvodnou. Jedná se o řízení sporné, kde žalobkyně nese břemeno důkazní a břemeno tvrzení a neunesení těchto břemen má za následek neúspěch ve věci. Žalobkyně tvrdila vznik smluvního vztahu, toto tvrzení však doloženými důkazy neprokázala. Žalobkyně se nezúčastnila nařízeného jednání soudem, vzdala se tak dobrovolně svého práva na poučení dle § 118a o.s.ř. o povinnost tvrdit a navrhnout k tvrzením důkazy, unést břemena tvrzení a důkazní a o následcích neunesení těchto břemen. Soud tak žalobu jako nedůvodnou pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného, když tvrzený smluvní vztah doloženými důkazy prokázán nebyl, zamítl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný měl ve věci plný úspěch, avšak v souvislosti s tímto řízením mu žádné náklady nevznikly., neučinil žádný úkon, byl plně pasivní.