12 C 56/2021-24 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 9. 5. 2021 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 4 070 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný byl v rozhodné době vlastníkem (provozovatelem) osobního automobilu se zdvihovým objemem válců motoru od 1850 cm3 do 2500 cm3, [registrační značka], [VIN kód], přičemž ve vztahu k tomuto automobilu nebylo v době od 28. 1. 2020 do 25. 3. 2020, kdy byl evidován v registru silničních vozidel, sjednáno pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem (povinné ručení). Žalobkyně tudíž na žalovaném požaduje částku 3 770 Kč (zákonný příspěvek za dobu 58 dnů, po kterou byl automobil provozován bez povinného ručení, vypočtený z denní sazby určené pro automobily s objemem válců od 1850 cm3 do 2500 cm3 ve výši 65 Kč) a částku 300 Kč (poplatek spojený s mimosoudním uplatněním práva). K zaplacení příspěvku žalobkyně žalovaného vyzvala písemně dne 22. 10. 2020, výzva mu byla doručena dne 6. 11. 2020. S ohledem na stanovenou lhůtu k úhradě nastala splatnost příspěvku ke dni 5. 1. 2021. Žalovaný však svou povinnost dosud ani zčásti nesplnil, vzdor tomu, že byl k zaplacení dluhu znovu (opakovaně) vyzván žalobkyní a posléze (předžalobní výzvou) i její zástupkyní. Vedle uvedených dlužných částek uplatila žalobkyně vůči žalovanému rovněž zákonný úrok z prodlení z celkové dlužné částky (tj. 4 070 Kč) za dobu od 6. 1. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv jej k tomu soud vyzval. 3. Soud účastníky vyzval k vyjádření, zda souhlasí, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Žalobkyně s takovým postupem souhlasila již v žalobě. Žalovaný se v určené lhůtě nevyjádřil, proto soud předpokládal, že s tím i on souhlasí /srov. § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) /. Podle § 115a o. s. ř. tudíž soud k projednání věci samé nenařídil jednání. 4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a skutkovému závěru: 5. Žalovaný byl v rozhodné době, tj. od 28. 1. 2020 do 25. 3. 2020 (58 dnů), vlastníkem a provozovatelem motorového vozidla – osobního automobilu se zdvihovým objemem válců motoru od 1850 cm3 do 2500 cm3, [VIN kód], [registrační značka], přičemž ve vztahu k tomuto automobilu – ačkoliv byl evidován v registru silničních vozidel jako provozovaný – nebylo sjednáno pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem motorového vozidla (tzv. povinné ručení) podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZPOPV“). Výzvou k úhradě příspěvku do garančního fondu ČKP z 22. 10. 2020 žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení zákonného příspěvku za rozhodnou dobu, vypočteného z denní sazby pro osobní automobily se shora uvedeným objemem válců ve výši 65 Kč, tedy částky 3 770 Kč (58 dnů x 65 Kč), a to do 60 dnů od doručení výzvy. Poté žalobkyně žalovanému postupně odeslala dvě upomínky o zaplacení dluhu, v nichž rovněž požadovala částku 300 Kč z titulu nákladů na uplatnění pohledávky, a k zaplacení žalovaného nakonec vyzvala i zástupkyně žalobkyně s upozorněním, že jinak přistoupí k soudnímu vymáhání. Žalovaný přesto žalobkyni dluh ani zčásti neuhradil. V řízení nevyšlo najevo nic, co by vyvrátilo či zpochybnilo tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný v rozhodné době byl vlastníkem a provozovatelem předmětného automobilu; naopak, žalobní tvrzení jsou zcela v souladu s listinnými důkazy. 6. Po právní stránce soud žalobkyní uplatněný nárok posoudil jako právo (nárok) na zaplacení příspěvku podle § 4 odst. 1, 3 a 5 ZPOPV a § 2 odst. 1 písm. h) vyhlášky č. 205/1999 Sb., kterou se provádí ZPOPV, ve znění pozdějších předpisů, za dobu, po kterou byl automobil – v rozporu s § 1 odst. 2 ZPOPV – provozován, aniž by bylo řádně sjednáno pojištění odpovědnosti za případnou újmu způsobenou jeho provozem. Náhradu nákladů spojených s mimosoudním uplatněním práva v paušální výši 300 Kč žalobkyně požadovala v souladu s § 4 odst. 4 ZPOPV a § 2a prováděcí vyhlášky č. 205/1999 Sb. Co se týče úroku z prodlení, uplatila tento žalobkyně – pokud jde o příspěvek – v souladu s ustanovením § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení, tj. k 6. 1. 2021 (den po marném uplynutí žalobkyní určené 60 denní lhůty k zaplacení příspěvku). 7. Z výše vyložených důvodů soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 070 Kč a úrok z prodlení v (zákonné) sazbě 8,25 % ročně z částky 3 770 Kč za dobu od 6. 1. 2021 do zaplacení. 8. Oproti tomu soud žalobu zamítl co do úroku z prodlení z částky 300 Kč. Náhrada nákladů mimosoudního uplatnění práva dle § 4 odst. 4 ZPOPV je specifické příslušenství pohledávky ve smyslu § 513 OZ, z níž nelze přiznat úrok z prodlení, který je rovněž příslušenstvím pohledávky. 9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná jen v poměrně nepatrné části předmětu řízení, proto jí soud přiznal vůči žalovanému právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva v plné výši. Protože ke dni 7. 5. 2013 – nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 – byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., soud výši náhrady odměny advokáta určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, když neexistuje jiný právní předpis, dle něhož by mohla být určena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Celkem soud žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v částce 1 126 Kč, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, odměny advokáta ve výši 400 Kč /za dva úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 200 Kč za jeden úkon právní služby podle § 14b odst. 1 bodu 1. advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč za uvedené dva (účelně provedené) úkony právní služby a dále – jelikož je zástupkyně žalobkyně plátkyní daně z přidané hodnoty – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 126 Kč /dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 600 Kč 10. Odměnu advokáta soud určil podle § 14b odst. 1 bodu 1. advokátního tarifu, neboť – jak je mu známo z úřední činnosti – se jedná o návrh na zahájení řízení podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech (tzv. formulářová žaloba) a peněžité plnění (tarifní hodnota) nepřevyšuje 50 000 Kč. Soud zohlednil i typovou jednoduchost vymáhání v této věci uplatněného nároku. 11. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů spojených se sepisem výzvy k plnění podle § 142a o. s. ř. advokátem, neboť tento náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je natolik personálně i technicky vybavena, aby sama, tzn. bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka sama vyzvala k plnění a upozornila jej, že v opačném případě dluh uplatní soudně a přitom bude zastoupena advokátem, což zvýší náklady spojené s vymáháním práva. To ostatně sama žalobkyně skutečně učinila a opakovaná výzva sepsaná advokátem byla zbytečná. 12. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně. 13. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.