120 C 18/2021-38 — Okresní soud v Teplicích

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění. 2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy ke službě [anonymizována tři slova] dle objednávky ze dne [datum], dle které si žalovaná převzala proti úhradě částky [částka] dobírkou přijímač„ [příjmení] [příjmení]“ a zavázala se po dobu 24 měsíců hradit připojení ke poskytovaným službám částkou [částka] měsíčně a nájemné zařízení [částka] měsíčně. V důsledku prodlení s úhradou dalších plateb žalobkyně odstoupila od smlouvy a domáhá se [částka] jako poměrného dlužného plnění za příjem služeb a nájemné (za 45 dní do [datum]) a dále částky [částka] jako sankce za předčasné ukončení smlouvy v podobě odkupní ceny zařízení [příjmení] [příjmení] a částky [částka] jako smluvní pokuty ve výši souhrnu měsíčních plateb [částka] za zbývající dobu sjednaného trvání závazku na dobu určitou (656 dní). 3. Soud k projednání věci nařídil jednání, z něj se žalobkyně omluvila, žalovaná se nedostavila bez omluvy. 4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou ze dne [datum] bylo prokázáno, že ji žalovaná převzala a vlastnoručně podepsala, jako adresu bydliště uvedla„ [ulice], [PSČ] [obec]“ a jako doručovací adresu uvedla [ulice a číslo], [PSČ] [obec] Smlouva je sjednána na dobu určitou 24 měsíců a předmětem plnění ze strany žalobkyně je zpřístupnění digitalizovaného obsahu televizních programů třetích stran skrze internetové připojení. Smlouva neuvádí výši měsíčního poplatku ani nájemného za přijímací zařízení. Smlouva obsahuje ujednání o smluvní pokutě pro případ více než 30 dnů trvajícího prodlení s hrazením plateb klienta v podobě souhrnu zbývajících měsíčních plateb do konce sjednané doby trvání závazku a plné ceny zařízení„ [anonymizována dvě slova]“ s odkazem na ceník. Smlouva uvádí, že obchodní podmínky a ceník jsou její součástí, tyto listiny jsou přiloženy, ale neobsahují podpis žalované. V ceníku je výše měsíční platby i cena„ [anonymizována dvě slova]“ uvedena. Dopisem ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalobkyně odstoupila od závazku k [datum], dopis však adresovala na adresu„ [ulice], [PSČ] [obec]“, o čemž svědčí vrácená obálka č. l. 5 p. v. a 6 s vyznačením doručovatele, že adresát je na dané adrese neznámý (což je s ohledem na chybějící číslo popisné/orientační v ulici, tvořené několika panelovými domy, více než pochopitelné). Dopis je současně předžalobní výzvou. Dle pro forma faktury č. l. 11 žalovaná dne [datum] převzala„ [příjmení] [příjmení]“ a uhradila [částka] za první měsíc poskytování služby, [částka] za první měsíc nájemného za přijímací zařízení a náklady dopravy (na dodací adrese [obec] nám. [číslo] v [obec]). Technickým výpisem událostí bylo prokázáno, že k doručení došlo [datum] a dnem [datum] došlo k blokaci služeb (nikoliv tedy [datum], jak tvrdí žalobkyně v žalobě). 5. K osobě žalované v rámci pátrání po pobytu dále soud zjistil ze zprávy Úřadu práce, že je v evidenci uchazečů o zaměstnání od [datum], čerpala podporu v nezaměstnanosti, příspěvek na živobytí, a přídavky na tři děti. 6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Soud shledal žalobu důvodnou v rozsahu poskytování služeb a trvání nájmu za dalších 13 dnů v měsíci srpnu 2017, když dnem [datum] bylo prokázáno ukončení poskytování služeb. Soud proto přiznal nárok na částku [částka]. Nebylo prokázáno, že by služby byly poskytovány až do [datum], resp. samotnou žalobkyní předložený důkaz (technický výpis událostí) tomu odporuje. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř, neboť jde o ryze symbolickou platební povinnost a o jejím splnění tak rozhodne především to, zda si žalovaná rozsudek přečte (soud nepředpokládá, že by se vědomě vystavila riziku vzniku nákladů exekučního řízení v řádu [anonymizováno] Kč pro takto marginální platební povinnost). 7. V rozdílu [částka] a přiznaných [částka] pak byla žaloba ve výroku II. neúspěšná. 8. Stejně tak byla žaloba neúspěšná i v rozsahu zbývajících [částka] a to ze dvou samostatných důvodů (tj. kumulativně): 9. Předně nedošlo k platnému odstoupení od smlouvy, když dopis ze dne [datum] nebyl doručen do dispoziční sféry žalované, za kterou je třeba považovat smluvně ujednanou korespondenční adresu. Adresu, kterou žalobkyně použila, žalovaná zřejmě ani nevyplnila jako úplnou, a pokud se žalobkyně nedomáhala nápravy tohoto nedostatku, nebylo důvodu, aby místo sjednané korespondenční adresy zvolila právě tuto zjevně neúplnou adresu, kde následně nedošlo ani k faktickému doručení (které by takový nedostatek zhojilo tím, že by bylo zřejmé, že žalovaná dopis skutečně obdržela). Nebylo tak prokázáno, že došlo k platnému odstoupení od smlouvy seznámením dlužníka s tímto jednostranným právním jednáním věřitele, aby mohl následek vzniku nároku na smluvní pokuty z tohoto odstoupení vůbec nastat. Ostatně samotná smlouva výslovně předpokládá, že následek odstoupení od smlouvy musí být spojen s předchozím právním jednáním věřitele (nenastává tedy při splnění určité podmínky automaticky). Soud přitom nemohl tento nárok (na zaplacení [částka]) posoudit ani jako plnění dle jiných ustanovení občanského zákoníku, zejména nikoliv jako sjednanou měsíční platbu a nájemné, neboť sama žalobkyně tvrdila ukončení poskytování služeb (a prokázala je dokonce od [datum]), čímž vyloučila možnost odlišného právního posouzení nároku a to dokonce i v rozsahu nájemného, neboť se sice jedná o běžný [anonymizována dvě slova] (byť zřejmě žalobkyní personalizovaný vnějším potiskem a případně úpravou softwaru v operačním systému [anonymizováno]), nicméně primárně určený k příjmu internetové služby, poskytované žalobkyní. V důsledku toho ani sám předmět nájmu neplnil sjednaný účel a žalobkyni tak nenáleží ani náhrada ve výši sjednaného měsíčního nájemného, natož plnění za poskytování služeb (možnosti připojení k internetové službě). 10. Dalším samostatným důvodem (konstatováno již jen v rámci obiter dictum) pro nepřiznání tohoto nároku (v obou jeho složkách) je způsob sjednání závazku, kdy smluvní sankční povinnost je zformulována ve smlouvě a kvantifikace této povinnosti je řešena odkazem na ceník. Smlouva sice uvádí, že je její součástí je ceník, z podpisu žalované na smlouvě však nelze bez dalšího konstruovat, že stvrdila i převzetí takového ceníku, natož o jaký ceník se jednalo. Dle soudu je mylný předpoklad (který bohužel nejednotně traktují i soudy), že podpisem formulářové (adhezní) smlouvy spotřebitel stvrzuje pravdivost všech skutečností, kterou jsou v této předtištěny, v tomto případě např. současné převzetí souvisejících dokumentů. Obchodníkovi nic nebrání, aby spotřebitel podepsal převzetí i dalších dokumentů, má-li obchodník důvod tato ujednání vyčleňovat ze samotné smlouvy. Opačným přístupem by soudy prakticky suspendovaly dopad práv na ochranu spotřebitele, neboť nelze očekávat, že by spotřebitelé nikdy nepodepsali smlouvu, v níž by byla zakomponována byť jen jedna jediná nepravdivá či v daný okamžik nenaplněná deklarace (zde ohledně převzetí dalších dokumentů coby„ nedílné“ součásti smlouvy), coby jedna z mnoha dalších skutečností, které naplněny být mohou. Takový způsob striktního výkladu, chránícího původce formulářové smlouvy, jistě nelze v praxi připustit. Ohledně práv na ochranu spotřebitele viz zejm. úpravu adhezních smluv dle § 1798 až 1801 občanského zákoníku. Ostatně spotřebitel nemá důvod očekávat (a nelze to po něm vyžadovat), že součástí navazujícího dokumentu je natolik podstatná povinnost, která může dosahovat plnění v řádech [anonymizováno] Kč, a to navíc v situaci, kdy věřitel již tomu odpovídající protiplnění poskytovat nemusí (tzn. dlužník ztrácí možnost připojení k internetovému obsahu). Zde je třeba přihlédnout zejména k odůvodnění (a právní větě) rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 3530/2016 ze dne 19. 6. 2018, dle kterého je uvádění takových smluvních povinností v navazujících dokumentech nepřípustnou překážkou pro to, aby se s povinnostmi spotřebitel mohl seznámit: V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Pouhý odkaz v textu smlouvy na ustanovení o smluvní pokutě v obchodních podmínkách a v dalších specifikovaných i nespecifikovaných dokumentech vytváří pro spotřebitele překážku pro to, aby se s takovým ujednáním před uzavřením smlouvy skutečně seznámil. Lze uzavřít, že podpis žalované na smlouvě (pravděpodobně učiněný v rámci přebírání přijímacího zařízení a platby dobírky) nepředstavuje