17 C 7/2021-33 — Okresní soud v Teplicích

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. 2. Předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení shora uvedené částky včetně příslušenství, když dle jeho tvrzení měla tato pohledávka vzniknout tím, že žalovaná jako držitel televizního přijímače, neplatila poplatky za příjem televizního signálu v období měsíců září 2019 – leden 2020 ve výši 135 Kč měsíčně. 3. Žalovaná se k žalobě meritorně nevyjádřila. 4. Ve smyslu ustanovení § 115 a o. s. ř. oba účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. 5. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: žalovaná je zařazena do evidence poplatníků s povinností hradit televizní poplatky od měsíce září 2019. Přes upomínání a výzvy žalobce žalovaná neuhradila televizní poplatky splatné v období měsíců září 2019 – leden 2020. Za celkem 5 nezaplacených měsíčních televizních poplatků činí tyto 675 Kč (5 x 135 Kč). 6. Tato zjištění zůstala nesporná. 7. Právní posouzení vychází ze zák. č. 348/2005 Sb. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví prováděcí předpis, nařízení vlády č. 351/2013 Sb.; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Žalovaná se stala poplatníkem televizního poplatku ze zákona a současně jí vznikla povinnost platit televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaná nesplnila svou povinnost včas a řádně tento poplatek ve výši 135 Kč měsíčně za období měsíců září 2019 – leden 2020 zaplatit. Žalobci tak vzniklo právo požadovat po žalované kromě tohoto poplatku také úrok z prodlení v zákonné výši od prvního dne prodlení s každou jednotlivou platbou televizního poplatku do dne vyhotovení žaloby, tj. ke dni 15. 10. 2020, celkem ve výši 60,29 Kč. 9. Důsledně tomu soud žalobě jako zcela důvodné vyhověl. 10. Dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. 11. V daném případě soud ve věci zcela úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč spočívající v uhrazeném soudním poplatku ve výši 400 Kč a náhradě hotových výdajů za dva úkony. Soud v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3344/12 nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem, když z uvedeného nálezu mimo jiné vyplývá, že i když Česká televize není orgánem státní moci, těší se poli svého působení výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky), a proto na ni lze v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány veřejné moci. Z tohoto důvodu nelze postup České televize, kdy agendu televizních poplatků, kterou sama spravuje (a má na to zvláštní organizační útvar, který mimo jiné provádí i vymáhání televizních poplatků u právnických osob, jak sám žalobce uvádí), následně předává příslušné advokátní kanceláři, považovat za odpovídající principům spravedlnosti. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci zmíněného právního útvaru České televize. Soud v dané věci dospěl závěru, že projednávaná věc není skutkově ani právně složitá a závěry uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR jsou aplikovatelné i v nyní projednávané věci, s ohledem na tuto skutečnost tedy nelze náklady žalobce na zastoupení advokátem považovat za náklady účelně vynaložené. Dále se však soud musel vypořádat i se závěry nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 39/13 a s odkazem na tento nález a rovněž ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. tedy přiznal žalobci náhradu hotových výdajů za dva úkony. Dle těchto ustanovení i účastníkovi řízení, který není zastoupen advokátem, vznikají náklady v podobě hotových výdajů a tyto náklady je třeba posuzovat analogicky podle advokátního tarifu, konkrétně části týkající se náhrady hotových výdajů paušalizovaných částkou v nyní projednávané věci 100 Kč za jeden úkon, resp. v současné době již i vyhláškou č. 254/2015 Sb. Soud považuje za účelně vynaložené hotové výdaje související se dvěma účelně vynaloženými úkony, tj. předžalobní výzvou k plnění a sepisem a podáním žaloby, v souvislosti s tím tedy přiznal žalobci náhradu za hotové výdaje v částce 200 Kč. Vzhledem k tomu, že soud nedospěl k závěru o účelnosti vlastního právního zastoupení, jak je již uvedeno shora, nepřiznal žalobci hotové výdaje vynaložené v souvislosti s převzetím zastoupení advokátem. 12. Platební místo a standardní lhůta k plnění vyplývají z ustanovení §§ 149 odst. 1, 160 odst. 1 o. s. ř.