21 C 21/2021-40 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 15. 10. 2020, doplněnou podáním ze dne 15. 6. 2021, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 375 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 664,50 Kč s odůvodněním, že uvedená částka představuje součet nezaplacených televizních poplatků za rok 2018, rok 2019 a leden 2020 včetně. 2. Opatrovnice žalované, která jí byla z důvodu neznámého pobytu ustanovena, uvedla, že žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznává ani zčásti. Opatrovnice žalované dále uvedla, že má za to, že se žalobkyni dosud nepodařilo prokázat, že je žalovaná poplatníkem televizního poplatku a že by tedy v období od ledna 2018 do ledna 2020 měla povinnost hradit televizní poplatek. 3. Soud ve věci nařídil jednání na den 9. 12. 2021, k němuž se ani jedna z účastnic nedostavila, obě svou neúčast omluvily a souhlasily s rozhodnutím v jejich nepřítomnosti. 4. Z provedeného dokazování dospěl k následujícím zjištěním o skutkovém stavu: 5. Z potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků bylo prokázáno, že žalovaná se od února 2015 přihlásila jako poplatník televizního poplatku. Dopisem ze dne 15. 3. 2020 byla žalovaná žalobkyní, resp. osobou k tomu zmocněnou, vyzvána k úhradě dluhu ve výši 7 726,78 Kč, tj. nezaplacených televizních poplatků za rok 2017, 2018, 2019 a 2020 v celkové výši 6 480 Kč, úroků z prodlení ve výši 866,78 Kč a poplatku služby [jméno]. Výzva byla žalované zaslána doporučeně na adresu jejího bydliště uvedenou v přihlášce poplatníka a byla vrácena zpět odesílateli jako nevyzvednutá v odběrní lhůtě. 6. Po právní stránce soud věc posoudil zejména podle ust. § 3 odst. 2, § 6, § 7 a § 10 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Výše televizního poplatku je zákonem č. 348/2005 Sb. stanovena na částku 135 Kč měsíčně. Žalovaná sjednala se žalobkyní roční platbu televizního poplatku a tento byl tedy splatný nejpozději do patnáctého dne prvního měsíce příslušeného kalendářního roku. Žalovaná řádně a včas neuhradila televizní poplatky za období roku 2018 a 2019, ani za leden 2020, celkem tedy za 25 měsíců, jak jí ukládá zákon, a neučinila tak ani na základě výzvy žalobkyně, která jí byla zaslána. Z předložených listin je zřejmé, že žalovaná byla v předmětném období poplatníkem televizního poplatku. Z popsaných důvodů tedy soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 375 Kč (tj. 25 x 135 Kč), představující neuhrazené televizní poplatky za shora uvedené období. 7. S odkazem na ust. § 1970 občanského zákoníku soud shledal žalobu důvodnou i v části týkající se žalobkyní uplatněného zákonného úroku z prodlení. Jak již bylo uvedeno výše, televizní poplatek je splatný nejpozději do patnáctého dne prvního měsíce příslušeného kalendářního roku, žalovaná je tak v každém příslušném roce, kdy poplatek nezaplatila, od jeho 16. dne v prodlení s úhradou poplatku a žalobkyni vzniká právo požadovat úroky z prodlení ve výši stanovené v souladu s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně žalobou uplatnila úroky z prodlení v kapitalizované výši (vypočtené do dne podání žaloby) a soud shledal tento nárok žalobkyně oprávněným a žalobě i v této části vyhověl. 8. K námitkám opatrovnice žalované soud uvádí, že tyto neshledal důvodnými. Žalovaná se v roce 2015 přihlásila do evidence jako poplatník televizního poplatku a pokud došlo v mezidobí k nějaké změně na její straně (např. přestala být vlastníkem či uživatelem televizního přijímače, jak uvedla opatrovnice), bylo její povinností takovou skutečnost žalobkyni oznámit a z evidence se odhlásit. I když zákon nestanoví žádnou sankci za porušení této povinnosti, nesplněním této povinnosti by se žalovaná vystavila možnosti soudního řízení, jako v nyní projednávané věci, přičemž v tomto řízení by žalovanou stíhala povinnost nejen existenci takové skutečnosti tvrdit, ale zejména ji prokázat. Stejně tak břemeno důkazní by tížilo žalovanou i v ostatních opatrovnicí uváděných případech, tedy při prokázání skutečností, že je žalovaná osobou osvobozenou od povinnosti platit televizní poplatky z důvodu nedostatečného příjmu ve smyslu ust. § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 348/2005 Sb., v platném znění, či že je osobou žijící ve společné domácnosti s jinou osobou, která je poplatníkem ve smyslu ust. § 4 odst. 2 písm. b) zákona č. 348/2005 Sb. 9. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla ve věci plně úspěšná, a proto jí náleží náhrada nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování práva v celkové výši 600 Kč. Tato částka představuje uhrazený soudní poplatek ve výši 400 Kč a náhradu hotových výdajů za dva úkony (předžalobní upomínka, písemné podání soudu ve věci samé - žaloba). Soud v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3344/12 nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem, když z uvedeného nálezu mimo jiné vyplývá, že i když Česká televize není orgánem státní moci, těší se poli svého působení výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky), a proto na ni lze v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány veřejné moci. Z tohoto důvodu nelze postup České televize, kdy agendu televizních poplatků, kterou sama spravuje (a má na to zvláštní organizační útvar, který mimo jiné provádí i vymáhání televizních poplatků u právnických osob, jak sama žalobkyně uvádí), následně předává příslušné advokátní kanceláři, považovat za odpovídající principům spravedlnosti. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci zmíněného právního útvaru České televize. Soud v dané věci dospěl závěru, že projednávaná věc není skutkově ani právně složitá a závěry uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR jsou aplikovatelné i v nyní projednávané věci, s ohledem na tuto skutečnost tedy nelze náklady žalobkyně na zastoupení advokátem považovat za náklady účelně vynaložené. Dále se však soud musel vypořádat i se závěry nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 39/13 a s odkazem na tento nález a rovněž ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. tedy přiznal žalobkyni náhradu hotových výdajů za dva úkony. Dle těchto ustanovení i účastníkovi řízení, který není zastoupen advokátem, vznikají náklady v podobě hotových výdajů a tyto náklady je třeba posuzovat analogicky podle advokátního tarifu, konkrétně části týkající se náhrady hotových výdajů paušalizovaných částkou v nyní projednávané věci 100 Kč za jeden úkon, resp. v současné době již i vyhláškou č. 254/2015 Sb. Soud považuje za účelně vynaložené hotové výdaje související se dvěma účelně vynaloženými úkony, tj. předžalobní výzvou k plnění a sepisem a podáním žaloby, v souvislosti s tím tedy přiznal žalobkyni náhradu za hotové výdaje v částce 200 Kč. Vzhledem k tomu, že soud nedospěl k závěru o účelnosti vlastního právního zastoupení, jak je již uvedeno shora, nepřiznal žalobkyni hotové výdaje vynaložené v souvislosti s převzetím zastoupení advokátem. 10. Žalobkyně byla v řízení zastupována advokátem, proto soud uložil žalované zaplatit přiznanou náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). 11. Lhůtu ke splnění uložených povinností soud stanovil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. 12. Výrokem III. tohoto rozsudku dále soud rozhodl, že státu se náhrada nákladů řízení, které je povinen stát platit (stát dle ust. § 140 odst. 2 o. s. ř. nese náklady ustanoveného opatrovníka), nepřiznává, byť by na jejich náhradu měl v návaznosti na § 148 odst. 1 o. s. ř. podle výsledků řízení proti žalovanému právo. Účastník, jemuž byl ustanoven opatrovník z řad advokátů, totiž náklady svého zastoupení, (ustanoveného opatrovníka), i když ve věci úspěch neměl, neplatí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2905/2014 ze dne 12. 1. 2015 či rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1997/2008 ze dne 15. 12. 2009).