20 C 266/2022-35 — Okresní soud v Teplicích

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění. 2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení 2 000 Kč z titulu smluvní pokuty za nevrácení zařízení [anonymizováno 7 slov]) po skončení smluvního vztahu a 165,67 Kč za pronájem zařízení dle specifikovaných vyúčtování (3x 70 Kč za pronájem výše uvedeného zařízení), když v posledním vyúčtování bylo dobropisováno 44,33 Kč za neukončený měsíc trvání nájmu. Závazek se žalovanou sjednala právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] 3. Soud k projednání věci nařídil jednání, neboť žalobkyně s jiným postupem nesouhlasila již v návrhu, věc projednal v nepřítomnosti obou účastníků. Po pobytu žalované soud pátral, na tel. dle č. l. 17 sdělila adresu pro doručování (jak v záhlaví shora) a zde dne [datum] převzala do vlastních rukou. K návrhu se ovšem nevyjádřila, k jednání se nedostavila. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). V tomto řízení se (z iniciativy soudu, která není povinná!) podařilo zjistit adresu pro doručování, ta však je závazná pouze v tomto jediném řízení. I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované (pro jiná řízení, tím spíše pro jiné orgány veřejné moci) adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelný pro úřední korespondenci. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Což platí zejména v tomto případě, kdy bez iniciativy soudu by žalovaná pravděpodobně čelila exekuci pro 165,67 Kč. 4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou č. l. 15 žalobkyně prokázala závazek žalované hradit nájemné za zařízení„ [anonymizována tři slova]“ Kč na adrese [ulice a číslo] v [obec] Smlouva obsahuje ujednání o výši připojovacího poplatku 99 Kč, dále odkaz na ceník a smluvní podmínky ohledně povinnosti zaplatit smluvní pokutu, pokud nebude vráceno přijímací zařízení včas a v pořádku, bez upřesnění částky v samotné smlouvě. Ujednání je ve 14 řádcích textu v závěru smlouvy, font má velikost 1,3mm (verzála„ U“). Zakázkovým listem č. l. 16 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalované bylo zařízení modem předáno/instalováno. Ceník ani všeobecné podmínky podpis žalované neobsahují, částka 2 000 Kč za zařízení je uvedena pouze v ceníku, který obsahuje několik desítek položek a je psán fontem o velikosti 0,7mm (verzála„ P“). Výpověďmi č. l. 17 je prokázáno, že žalovaná dne [datum] z důvodu stěhování vypověděla smlouvu vyplněním formuláře žalobkyně, uvedla doručovací adresu [ulice a číslo] v [obec], dvě mobilní telefonní čísla a email. Vyúčtováními č. l. 25 až 29 bylo prokázáno řádné vyúčtování 210 Kč za pronájem zařízení a dobropis částky 44,33 Kč za předčasné ukončení pronájmu v průběhu měsíčního období trvání nájmu. Výše nájmu sice nebyla nikde výslovně sjednána, z desítek předchozích řízení však soud toto nájemné považuje za notorietu a z délky smluvního vztahu dovozuje, že bylo známo a akceptováno i ze strany žalované, když je tvrzeno neplacení až 4 posledních vyúčtování. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem ze dne [datum] vypracování i zaslání předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. na adresu žalované, která však již nebyla aktuální, když žalovaná sdělila pro doručování adresu jinou. 5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Účastníci platně sjednali závazek z nájmu movité věci ve smyslu § 2201 a násl. občanského zákoníku, z něhož právní předchůdce žalobkyně plnil řádně, žalovaná však nikoliv. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. že žalovaná již uhradila více, než žalobkyně tvrdí) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. V rozsahu plnění jak v I. výroku shora tak mohl soud žalobě vyhovět, neboť se jednalo o nájemné a nikoliv služby elektronických komunikací (o kterých rozhoduje Český telekomunikační úřad). O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když takto určená platební povinnost je marginální, částka zjevně nemá ekonomický význam a soud žalovanou v jejím vlastním zájmu vypátral a je tak pouze na žalované, zda bude nezaplacením této částky riskovat vznik nákladů v řádu tisíců Kč ze zbytečně vedené exekuce. 6. Pokud se týká částky 2 000 Kč, zde soud žalobu II. výrokem shora rovněž zamítnul, neboť takový poplatek nebyl nominální částkou sjednán v textu samotné smlouvy, ačkoliv tomu nic nebránilo a žalobkyně může situaci předčasného ukončení smlouvy a nevrácení poskytnutého zařízení (což je ve většině vztahů prakticky jediná podstatná povinnost odběratele, mimo placení vyúčtování) a s tím spojeného odpojovacího poplatku pravidelně předvídat (tomu ostatně odpovídá počet nároků, které jen zdejší soud každoročně projednává) a tomu uzpůsobit obsahovou stránku smlouvy. V této souvislosti i nadále platí závěry, vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3512/11, dle jehož odůvodnění je absolutně neplatné ujednání ohledně povinnosti, která je sjednána toliko v rámci obecných obchodních podmínek, k nimž žalovaný nepřipojuje svůj podpis, a jako běžný spotřebitel očekává, že ujednání obsahují toliko technické smluvní klauzule, nikoliv podstatnou platební povinnost, resp. v případě ceníku není zajištěno ani to, že s ním byl žalovaný při kontraktaci seznámen, což nezaručuje ani odkaz na takový dokument ve smlouvě, ani případné svědectví, že ceník byl poskytnut se smlouvou či protokolem (což by bylo z hlediska kontraktace zpozdilé), neboť jde o obsáhlý text s mnoha nesouvisejícími poplatky, psaný natolik drobným písmem, že verzála nedosahuje ani velikosti 1mm. Pokud žalobkyně argumentuje nepřenositelností těchto závěrů na projednávaný případ s odlišnými skutkovými okolnostmi, soud konstatuje, že je pravdou, že částečně je ujednání obsaženo v samotné smlouvě. Avšak to podstatné – samotná částka – nikoliv. Pro spotřebitele je však podstatné, zda mu hrozí riziko smluvní pokuty ve výši např. 200 Kč nebo 2 000 Kč, aby tomu přizpůsobil své chování k provozovanému zařízení. Zde soud odkazuje žalobkyni zejména na právní větu a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018 ve sp. zn. 32 Cdo 3530/2016, dle kterého je uvádění takových smluvních povinností v navazujících dokumentech nepřípustnou překážkou pro to, aby se s povinnostmi spotřebitel mohl seznámit. Uvedení výše smluvní pokuty do samotné smlouvy nebrání žádný, nebo přinejmenším pro soud rozpoznatelný důvod. Pokud bylo pro původní věřitelku důvodem pro takový postup např. zachování možnosti změny výše smluvní pokuty v průběhu smluvního vztahu, jednalo by se opět o lichý argument. Původní věřitelka používala paušalizovanou, zaokrouhlenou částku 2 000 Kč pro více typů svých zařízení (pro jiná používá 5 000 Kč) a to dlouhodobě, nepochybně tedy nebyla