20 C 35/2022-44 — Okresní soud v Teplicích

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění. 2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení [částka] z titulu smluvní pokuty za nevrácení set-top-box [anonymizováno 6 slov] po skončení smluvního vztahu a [částka] jako poplatku za odpojení. Závazek se žalovanou sjednala právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] 3. Soud k projednání věci nařídil jednání, neboť žalobkyně s jiným postupem nesouhlasila již v návrhu. Žalovaný se nedostavil, soud mu doručil náhradním způsobem na adresu trvalého bydliště, písemnost se však vrátila jako nedoručitelná, k návrhu samému se tedy rovněž nevyjádřil. Pátrání po žalovaném (k němuž soud nebyl povinen) výsledek nepřineslo. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného evidenční adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelný pro úřední korespondenci. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). 4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou č. l. 20 žalobkyně prokázala závazek žalovaného hradit nájemné za zařízení„ [příjmení] [příjmení]“ (určeném zřejmě k produktům„ [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova]“) na adrese trvalého bydliště, od [datum] Smlouva obsahuje ujednání o výši připojovacího poplatku [částka], dále odkaz na ceník a smluvní podmínky ohledně povinnosti zaplatit smluvní pokutu, pokud nebude vráceno přijímací zařízení včas a v pořádku, bez upřesnění částky v samotné smlouvě. Ujednání je v 15 řádcích textu v závěru smlouvy, font má velikost 1,3mm (verzála„ U“). Zakázkovým listem č. l. 28 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovanému bylo zařízení se sériovým číslem [anonymizováno] předáno spolu s dalším zařízením (zřejmě [anonymizována dvě slova]). Druhým zakázkovým listem ze dne [datum] (č. l. 29) byl prokázán servisní zásah s uvedením důvodu„ nepřístupná bedna“. Ceník ani všeobecné podmínky podpis žalovaného neobsahují, částka [částka] za zařízení a [částka] za odpojovací poplatek je uvedena pouze v ceníku, který obsahuje několik desítek položek a je psán fontem o velikosti 0,7mm (verzála„ P“). Dopisem č. l. 30 bylo prokázáno odstoupení od smlouvy a výzva k vrácení zařízení. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem ze dne [datum] vypracování i zaslání předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. 5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Účastníci platně sjednali závazek z nájmu movité věci ve smyslu § 2201 a násl. občanského zákoníku, z něhož právní předchůdce žalobkyně plnil řádně, když zařízení žalovanému předal. Pokud se týká částky [částka] a poplatku [částka] za odpojení, soud přesto žalobu zamítnul, neboť takový poplatek nebyl nominální částkou sjednán v textu samotné smlouvy, ačkoliv tomu nic nebránilo a původní věřitelka může situaci předčasného ukončení smlouvy a nevrácení poskytnutého zařízení (což je ve většině vztahů prakticky jediná podstatná povinnost odběratele, mimo placení vyúčtování) a s tím spojeného odpojovacího poplatku pravidelně předvídat (tomu ostatně odpovídá počet nároků, které jen zdejší soud každoročně projednává) a tomu uzpůsobit obsahovou stránku smlouvy. V této souvislosti i nadále platí závěry, vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3512/11, dle jehož odůvodnění je absolutně neplatné ujednání ohledně povinnosti, která je sjednána toliko v rámci obecných obchodních podmínek, k nimž žalovaný nepřipojuje svůj podpis, a jako běžný spotřebitel očekává, že ujednání obsahují toliko technické smluvní klauzule, nikoliv podstatnou platební povinnost, resp. v případě ceníku není zajištěno ani to, že s ním byl žalovaný při kontraktaci seznámen, což nezaručuje ani odkaz na takový dokument ve smlouvě, ani případné svědectví, že ceník byl poskytnut se smlouvou či protokolem (což by bylo z hlediska kontraktace zpozdilé), neboť jde o obsáhlý text s mnoha nesouvisejícími poplatky, psaný natolik drobným písmem, že verzála nedosahuje ani velikosti 1mm. Pokud žalobkyně argumentuje nepřenositelností těchto závěrů na projednávaný případ s odlišnými skutkovými okolnostmi, soud konstatuje, že je pravdou, že částečně je ujednání obsaženo v samotné smlouvě. Avšak to podstatné – samotná částka – nikoliv. Pro spotřebitele je však podstatné, zda mu hrozí riziko smluvní pokuty ve výši např. [částka] nebo [částka], aby tomu přizpůsobil své chování k provozovanému zařízení. Zde soud odkazuje žalobkyni zejména na právní větu a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018 ve sp. zn. 32 Cdo 3530/2016, dle kterého je uvádění takových smluvních povinností v navazujících dokumentech nepřípustnou překážkou pro to, aby se s povinnostmi spotřebitel mohl seznámit. Uvedení výše smluvní pokuty do samotné smlouvy nebrání žádný, nebo přinejmenším pro soud rozpoznatelný důvod. Pokud bylo pro původní věřitelku důvodem pro takový postup např. zachování možnosti změny výše smluvní pokuty v průběhu smluvního vztahu, jednalo by se opět o lichý argument. Původní věřitelka používala paušalizovanou, zaokrouhlenou částku [částka] pro více typů svých zařízení (pro jiná používá [částka]) a to dlouhodobě, nepochybně tedy nebyla tížena precizováním výše či častými změnami smluvních pokut u těchto propojovacích zařízení (zejména pokud byla na českém trhu jejich jediným distributorem). Nadto by její podnikání neohrozilo ani to, pokud by cenu takového zařízení v průběhu let změnila (například aby cena odpovídala skutečné tržní hodnotě takového zařízení). Případná změna v takovém ujednání je pro závazek a spotřebitele podstatná a musela by být opět učiněna v režimu konsenzuálním, nikoliv v režimu jednostranné změny navazujícího dokumentu. Pokud bylo argumentováno obsažením výše smluvní pokuty v zakázkovém listu či odstoupení od smlouvy, jde rovněž o lichý argument, podstatný je obsah kontraktace, nikoliv obsah jednostranného úkonu, který žalovaného již novými povinnostmi nezavazuje. 6. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. měl žalovanému přiznat k tíži žalobkyně právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, tomu odpovídá II. výrok shora. 7. Žalovaný by se však navzdory procesnímu úspěchu měl ve svém zájmu zamyslet nad dalšími hrozícími následky pro případ, že si zařízení skutečně ponechal, resp. jej nevydala, a nehodlá to v co nejkratší době napravit. Nemusí se totiž jednat o poslední soudní řízení, kterému může žalovaný v této souvislosti čelit a tím si opět přivodit i břímě nákladů řízení. Překážka věci rozhodnutí nastává pouze ve vztahu ke smluvní