24 C 287/2022-41 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 1. 8. 2022 domáhala částky 43 968,50 Kč s příslušenstvím po žalovaném. Žalobu odůvodnila tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalovanému v důsledku porušování povinností vyplývajících ze Smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] dne 14. 7. 2019. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 27 000 Kč, žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnutou zápůjčku splatit spolu s poplatkem v celkové výši 26 206 Kč, a to v 18. měsíčních splátkách po 2 956 Kč Poslední splátka byla stanovena na 14. 1. 2021. Žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného na základě vyhodnocení informací získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalovaný zápůjčku řádně nesplácel, naposledy splátku uhradil dne 20. 2. 2020. Následně došlo k zesplatnění zápůjčky, a to marným uplynutím lhůty pro úhradu poslední splátky. Ke dni 26. 8. 2020 činila dlužná jistina 24 000 Kč a dlužný poplatek 19 968,50 Kč. Žalovaná za dobu trvání smlouvy uhradil celkem 8 000 Kč. Následně byla pohledávka postoupena žalobkyni na základě smlouvy ze dne 28. 1. 2022. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřil. 3. Provedeným dokazováním byly zjištěny následující skutečnosti a skutkový stav. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 14. 7. 2019 uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] v níž se společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalovanému částku 27 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžité prostředky vrátit spolu s poplatkem za zápůjčku ve výši 26 206 Kč v 18 pravidelných měsíčních splátkách po 2 956 Kč, ve smlouvě byla sjednána zápůjční úroková sazba ve výši 29 % ročně; zápůjčka byla vyplacena v hotovosti při podpisu smlouvy (viz smlouva ze dne 14. 7. 2019). Z listiny nazvané Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně před sjednáním smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného, zjistila, že žalovaný byl svobodný, žil s rodiči, byl zaměstnaný na plný pracovní úvazek a jeho jediným čistým měsíčním příjmem byla částka 17 063 Kč měsíčně. Od celkových příjmů žalované byla odečtena částka 7 860 Kč představující odhadované měsíční výdaje žalovaného (z toho částka 1 520 Kč představovala splátky [právnická osoba]). Ze zákaznické karty dále vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici pracovní smlouvu a 2 výplatní pásky žalovaného. Z Tabulky umoření ke dni 31. 1. 2022 vyplývá, že žalovaný za dobu trvání smlouvy celkem uhradil 8 000 Kč. Pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou ze dne 28. 1. 2022, žalovanému to bylo oznámeno dopisem ze dne 30. 1. 2022, kterým byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení dopisu (viz smlouva o postoupení pohledávek včetně přílohy ze dne 28. 1. 2022, dopis ze dne 30. 1. 2022 a podací lístek ze dne 24. 2. 2022). Dopisem ze dne 6. 6. 2022 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných částek před podáním žaloby do 21. 6. 2022 prostřednictvím advokáta žalobkyně, dopis byl podán na poště dne 7. 6. 2022 (viz podací arch ze dne 7. 6. 2022). 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Při hodnocení aktivity žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené - dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost, navíc povinnost soudu zkoumat, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, pak vyplývá mimo jiné i z nálezu Ústavního soudu ČR II. ÚS 4129/18, podle něhož by v opačném případě mohlo dojít k zásahu do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V projednávaném případě právní předchůdkyně žalobkyně v žalobě tvrdila, že splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splatit spotřebitelský úvěr, a označila k prokázání tohoto tvrzení listinné důkazy. Soud tyto důkazy provedl a dospěl závěru, že uvedené tvrzení prokázáno nebylo. Právní předchůdkyně žalobkyně sice zjistila výši pravidelného příjmu žalovaného, avšak zkoumání výdajové stránky rozpočtu žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně podcenila. Vůbec není zřejmé z čeho žalovaný při odhadu svých měsíčních výdajů vycházel (vyjma splátky z předchozí půjčky u PF), zda započítal nějaké prostředky na dopravu či bydlení. Z toho je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného náležitě ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je předmětná smlouva o úvěru neplatná, a na jejím základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., (bezdůvodné obohacení), po němž soud dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na částku 19 000 Kč, když její právní předchůdkyně dne 14. 7. 2019 poskytla žalovanému bez právního důvodu 27 000 Kč, ale žalovaný na„ splátkách úvěru“ zaplatil celkem 8 000 K