7 C 38/2020-116 — Okresní soud v Třebíči

1. Ve výroku uvedeným rozsudkem nerozhodl soud, mající povinnost vyčerpat beze zbytku celý předmět řízení, o části předmětu daného řízení. Pokud se jedná o výrok I. opomněl soud rozhodnout o období od 10. 9. 2019 do 30. 9. 2019, pro které žalovaný požadoval navýšit výživné na částku 4 800 Kč měsíčně. Původním rozsudkem totiž soud rozhodl o zvýšení výživného pouze pro období od 1. 9. 2017 do 9. 9. 2019, ačkoli žalovaný požadoval jeho navýšení pro období od 1. 9. 2017 do 30. 9. 2019. Pokud se jedná o výrok II., pak žalobce požadoval zrušení vyživovací povinnosti k žalovanému počínaje dnem 1. 9. 2019, avšak doplňovaným rozsudkem soud rozhodl o zrušení vyživovací povinnost až ke dni 10. 9. 2019, aniž by současně rozhodl o období od 1. 9. 2019 do 9. 9. 2019. Konečně pak soud v původním rozsudku zcela opomněl rozhodnout o návrhu žalobce na vrácení přeplatku na výživném za období od září 2019. <i>2. Podle ust. § 166 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále též jen„ o. s. ř.“), nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu.</i> <i>3. Podle ust. § 166 odst. 2 věta první o.s.ř. doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak o doplnění rozhodne usnesením.</i> 4. Vzhledem k tomu, že v označeném rozsudku, který dosud nenabyl právní moci, soud nerozhodl o částech předmětu řízení specifikovaných ve výrocích I., II. a III., činí tak dodatečně tímto rozsudkem. Pokud se jedná o odůvodnění zamítavých výroků, pak lze plně odkázat na odůvodnění doplňovaného rozsudku, zejména na jeho odstavce 30., 35. a 36., které soud pro úplnost uvádí též v tomto doplňujícím rozsudku: 5. Na základě provedeného dokazování zjistil soud následující skutkový stav: Žalovaný byl v období od 21. 9. 2017 do 20. 9. 2018, kdy bylo studium ukončeno, studentem 1. ročníku bakalářského studia v prezenční formě na MENDELU. Další studium na téže univerzitě (i téže fakultě) pak žalovaný absolvoval v období od 20. 9. 2018 do 1. 9. 2019. Studium žalovaného bylo opětovně ukončeno rozhodnutím děkana ze dne 10. 9. 2020 z důvodu nesplnění studijních požadavků ze strany žalovaného. Žalovaný byl v době od 3. 9. do 9. 9. 2019 zaměstnán na hlavní pracovní poměr u firmy Fraenkische CZ, Okříšky, přičemž pracovní poměr byl ukončen zaměstnavatelem ve zkušební době. Žalovaný byl následně v období od 30. 10. 2019 do 22. 1. 2020 v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Tato evidence byla ukončena jeho nástupem do zaměstnání, a sice ke [právnická osoba] [obec a číslo], u níž žalovaný pracoval na dohodu o provedení práce v době od [datum] do 31. 1. 2020. Od 25. 2. 2020 se žalovaný účastnil kurzu pedagogiky pro asistenty pedagoga s předpokládaným termínem ukončení 24. 9. 2020. Za uvedený kurz uhradil žalovaný částku 8 500 Kč. Žalovaný byl současně od 26. 2. 2020 opětovně evidován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání až do dne 1. 7. 2020. V průběhu této evidence mu bylo nabídnuto 1 pracovní místo na pozici elektrikáře. V červnu 2020 byl žalovaný opětovně přijat k prezenčnímu studiu na MENDELU, Fakultu regionálního rozvoje a mezinárodních studií, přičemž ke dni 2. 7. 2020 se stal jejím studentem, a to v 1. ročníku. Náklady na dojíždění do Brna vlakem činí 29 Kč za jednosměrnou jízdenku. Obědové menu v menze MENDELU stojí od 60 do 92 Kč. Žalovaný se dlouhodobě (nejméně od roku 2012) léčí na neurologii s diagnózou familiární makrocefalie, třes rukou, vývojové poruchy učení a zpomalený psychomotorický vývoj. V důsledku svého zdravotního omezení není schopen vykonávat úkolovou práci a jemné pracovní techniky. Žalobce je zaměstnán u firmy MANN+HUMMEL (CZ), kde jeho průměrný čistý příjem za období od září 2017 do září 2019 činil cca 36 000 Kč. Žalobce je dále zaměstnán na dohodu o provedení práce u SVJ Okříšky, kde v měsíci září 2018 obdržel částku 8 640 Kč a za období od dubna do prosince 2019 obdržel částku 17 280 Kč. Žalobce žalovanému hradí od ledna 2019 na výživném částku 2 600 Kč měsíčně, v předchozím období mu hradil částku 2 200 Kč měsíčně. Žalobce je vlastníkem bytu v Okříškách, dále vlastní garáž, zahradu a osobní automobil Škoda Fabia staršího data výroby. Žalobce má na účtech k dispozici řádově statisíce Kč. 6. Z výše uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že vyživovací povinnost rodiče k jeho dítěti trvá jen do doby, než toto dítě nabude schopnosti samo se živit. Jinými slovy řečeno, vyživovací povinnost rodičů končí tehdy, přestane-li se dítě připravovat na výkon budoucího povolání a je způsobilé zapojit se do pracovního procesu. Z provedených důkazů vyplynulo, že žalovanému je 23 let a aktuálně nastoupil již potřetí k prezenčnímu studiu v prvním ročníku na MENDELU v Brně. Jeho předchozí studia byla ukončena z důvodu, že nesplnil povinnosti vyžadované studijním a zkušebním řádem, jinými slovy studium nezvládl. I přesto se opětovně přihlásil ke studiu na stejné fakultě jako v minulosti a dokonce také do stejného studijního oboru. Z lékařských zpráv navíc vyplývá, že se žalovaný mnoho let léčí na neurologii, kdy mu mj. byly diagnostikovány vývojové poruchy učení. Dle názoru soudu je s ohledem na předchozí opakovaná neúspěšná studia žalovaného jen minimální šance, že tentokrát postoupí alespoň do druhé ročníku. Vyživovací povinnost žalobce vůči žalovanému proto skončila již ke dni [datum] (viz rozhodnutí děkana č.l. 15), a proto ji soud výrokem III. tohoto rozsudku zrušil ke dni 10. 9. 2019. V souvislosti s opakovaným nástupem žalovaného ke studiu dne 1. 7. 2020 pak k obnovení vyživovací povinnosti žalobce k žalovanému nedošlo, a proto soud vzájemný návrh žalovaného výrokem IV. zamítl. Je sice pravdou, že žalovaný má ve vztahu k možnostem uplatnění na trhu práce určitá zdravotní omezení, tato však nejsou natolik závažná, aby byl žalovanému přiznán invalidní důchod alespoň prvního stupně. Z pohledu soudu je tak jeho možnost uplatnění na trhu práce poměrně široká a žalovaný je od 10. 9. 2019 schopen se sám živit. Pokud hodlá pokračovat ve studiu na vysoké škole, nic mu v tom nebrání, nicméně po žalobci pak nemůže spravedlivě požadovat, aby i nadále přispíval na jeho výživu. Naproti tomu je třeba ocenit, že se žalovaný dobrovolně zúčastnil placeného kurzu pro asistenta pedagoga, čímž si podstatně zvýšil svoji kvalifikaci. Pokud se jedná o druhý neúspěšný pokus o studium žalovaného na vysoké škole, pak k tomuto neměl výhrady ani žalobce, který požadoval zrušení vyživovací povinnosti až od 1. 9. 2019, přičemž 10. 9. 2019 byl tento druhý pokus fakticky ukončen. Je zřejmé, že odůvodněné potřeby žalovaného se od roku 2010, kdy bylo naposledy o výživném rozhodnuto, podstatným způsobem navýšily. S tímto byl srozuměn též žalobce, který již od roku cca 2016 platil žalovanému dobrovolně na výživném částku 2 200 Kč měsíčně a od ledna 2019 částku 2 600 Kč měsíčně. Žalovaný přitom požadoval zvýšení výživného na částku 4 800 Kč měsíčně, s níž žalobce ve svém závěrečném návrhu vyslovil souhlas a současně vyjádřil také ochotu uhradit vypočtený dluh na zpětně zvýšeném výživném. [příjmení] [částka] měsíčně přitom dle názoru soudu odpovídá jak odůvodněným potřebám studenta vysoké školy v prezenčním studiu, tak i výdělkovým a osobním poměrům žalobce. Soud proto vzájemnému návrhu žalovaného vyhověl a výrokem I. výživné zvýšil na částku 4 800 Kč měsíčně pro období od 1. 9. 2017 do 9. 9. 2019. 7. Zpětným zvýšením výživného za období od 1. 9. 2017 do 9. 9. 2019 pak vznikl žalobci nedoplatek na výživném v celkové výši 26 840 Kč. Dlužná částka byla vypočtena následujícím způsobem: Za uvedené období měl žalobce žalovanému na zvýšeném výživném uhradit celkem částku 116 640 Kč – z toho za rok 2017 částku 19 200 Kč (4 měsíce x 4 800 Kč měsíčně), za rok 2018 částku 57 600 Kč (12 měsíců x 4 800 Kč) a za rok 2019 částku 39 840 Kč (8 měsíců x 4 800 Kč, tj. 38 400 + 9 dnů x denní sazba 160 Kč, tj. 1 440 Kč). Dle shodného prohlášení obou účastníků řízení (viz protokol o jednání na č.l. 50 verte) hradil žalobce žalovanému na výživném částku 2 200 Kč měsíčně a od ledna 2019 částku 2 600 Kč měsíčně. Za období od září do prosince 2017 tak žalobce na výživném uhradil celkem částku 8 800 Kč, za rok 2018 částku 26 400 Kč, za rok 2019 částku 31 200 Kč a za období od 1. 1. 2019 do 31. 8. 2020 částku 23 400 Kč (když výživné za měsíc září 2020 bylo splatné až dne 20. 9. 2020). Celkem tedy za obdobím 1. 9. 2017 do 31. 8. 2020 (přičemž vyživovací povinnost byla výrokem III. tohoto rozsudku zrušena ke dni 10. 9. 2019) uhradil žalobce na výživném částku 89 800 Kč. Rozdíl mezi dlužným zvýšeným výživným ve výši 116 640 Kč a skutečně uhrazeným výživným ve výši 89 800 Kč tedy činí 26 840 Kč. S ohledem na obsah účastnické výpovědi žalobce mu soud stanovil povinnost k úhradě dlužného zvýšeného výživného v obecné lhůtě dle § 160 o.s.ř. 8. Záv