5 C 116/2021-125 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 27. 4. 2021 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 11. 12. 2020 daná žalovaným žalobci a doručená žalobci dne 14. 12. 2020 je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný byl u žalobce zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 9. 2015 jako řidič silničních motorových vozidel. Dne 9. 11. 2018 utrpěl žalovaný pracovní úraz, v jehož důsledku byl dlouhodobě v pracovní neschopnosti. Po skončení pracovní neschopnosti nebyla žalovanému v důsledku dočasného omezení poptávky po službách žalobce způsobeného epidemií koronaviru od 27. 4. 2020 do 11. 11. 2020 přidělována práce v rozsahu sjednané pracovní doby. Na základě žádostí žalobce o provedení lékařských preventivních prohlídek žalovaného vydal poskytovatel pracovně lékařských služeb MUDr. [příjmení] dva následně zrušené posudky o způsobilosti žalovaného vykonávat práce dle pracovní smlouvy. Byť žalobce měl k závěrům těchto posudků výhrady, převedl žalovaného dne 23. 11. 2020 na jinou vhodnou práci, a to člena závodní stráže. Žalovaný tuto práci přijal, s převedením na tuto práci souhlasil a bez obtíží ji vykonával. I přes dohodu účastníků o změně druhu sjednané práce žalovaného na výkon práce člena závodní stráže z 23. 11. 2020 obdržel žalobce od žalovaného dne 14. 12. 2020 výpověď z pracovního poměru datovanou 11. 12. 2020, kterou žalovaný podal jako řidič silničních motorových vozidel. Na této pozici však žalovaný již nebyl zaměstnán, důvody ve výpovědi tak nemohou obstát a dle názoru žalobce je tato výpověď z pracovního poměru neplatná. Žalobce proto dne 22. 12. 2020 vyrozuměl žalovaného, že tuto výpověď považuje za neplatnou s tím, že dle § 70 odst. 2 zákoníku práce netrvá na tom, aby u něj žalovaný dále pracoval. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že dle jeho názoru není dán naléhavý právní zájem žalobce na navrženém určení neplatnosti výpovědi a motivem jednání žalobce je vyhnout se povinnosti zaplatit žalovanému odstupné při skončení pracovního poměru žalovaného z důvodu jeho zdravotní nezpůsobilosti pro výkon sjednané práce. I kdyby však dán byl, nemůže být žaloba důvodná proto, že žádná dohoda mezi účastníky o změně obsahu sjednané práce uzavřena nebyla a žalovaný s převedením na jinou práci nikdy nesouhlasil, byť pod tlakem žalobce nově přidělenou práci krátce vykonával. Není rovněž podstatný názor žalobce na důvody výpovědi uvedené žalovaným, neboť ve výpovědi zaměstnance dané zaměstnavateli nemusí být žádný důvod výpovědi uveden. 3. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaný pracoval u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 9. 2015 uzavřené na dobu neurčitou od 5. 9. 2015 jako řidič silničních motorových vozidel. Dne 9. 11. 2018 utrpěl žalovaný pracovní úraz, v důsledku zranění při něm utrpěných byl následně v dlouhodobé pracovní neschopnosti a i po jejím skončení nebyl schopen bez omezení vykonávat sjednaný druh práce. Dne 14. 12. 2020 doručil žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru datovanou 11. 12. 2020, ve které mimo jiné uvedl, že se rozhodl využít svého práva, které mu vyplývá z § 50 odst. 3 zákoníku práce, a pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 2. 9. 2015 rozvazuje touto výpovědí. Za tohoto mezi účastníky nesporného skutkového stavu záleželo rozhodnutí soudu na posouzení, zda je ve věci dán naléhavý právní zájem na žalobcem navrženém určení dle § 80 o.s.ř., a pokud ano, zda je předmětná výpověď platná. 4. Soudní judikatura dovodila již například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2010 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. V rozsudku ze dne 25. 3. 2004 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 26 Cdo 635/2003 Nejvyšší soud ČR dále dovodil, že zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. V dalším rozsudku ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 630/2002, Nejvyšší soud ČR dovodil, že určovací žaloba má své místo také tam, kde se její pomocí vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. 5. V projednávané věci lze souhlasit se žalovaným v tom, že důvodem podání žaloby na určení neplatnosti předmětné výpovědi je zjevně obava žalobce z nutnosti zaplatit žalovanému odstupné dle § 67odst. 2 zákoníku práce (což ostatně nepopírá ani žalobce), přičemž pro nárok na odstupné není podstatné, zda pracovní poměr žalovaného u žalobce skončil uplynutím výpovědní doby či fikcí dohody dle § 70 odst. 2 zákoníku práce. Přesto však je dle názoru soudu v zájmu účastníků řízení, byť hraničně, žádoucí přezkoumat žalobu po věcné stránce, rozhodnout, zda předmětná výpověď je či není platná, a vytvořit tak pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Soud proto dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem žalobce na navrženém určení je dán, a zabýval se dále žalobou věcně. 6. Žaloba však nemůže být důvodná z důvodů uvedených žalobcem. Podle § 50 odst. 3 zákoníku práce zaměstnanec může dát zaměstnavateli výpověď z jakéhokoli důvodu nebo bez uvedení důvodu. Z textu výpovědi žalovaného datované 11. 12. 2020 doručené žalobci 14. 12. 2020 je zcela jednoznačně zřejmý úmysl žalovaného skončit pracovní poměr u žalobce založený pracovní smlouvou z 2. 9. 2015 výpovědí, přičemž tato výpověď nemusela být odůvodněna a není k ní třeba souhlasu zaměstnavatele. Za této situace není pro účely posouzení platnosti výpovědi podstatné, zda došlo či nedošlo k platnému převedení žalovaného na jinou práci či zda jsou veškeré důvody podání výpovědi žalovaným v ní uváděné pravdivé a právně relevantní. Těmito otázkami se soud proto nezabýval a neprováděl ani další důkazy navržené žalobcem k prokázání jeho tvrzení, neboť by nemohly nic změnit na skutkovém i právním posouzení věci soudem. Podstatné pro posouzení věci pouze je, že žalovaný projevil zcela jednoznačně vůli pracovní poměr u žalobce výpovědí dle § 50 odst. 3 zákoníku práce skončit. Předmětná výpověď je proto platná a pracovní poměr mezi účastníky skončil uplynutím výpovědní doby po jejím podání. Soud proto žalobu ve věci samé jako nedůvodnou zamítl. 7. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého plně úspěšnému žalovanému přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení. Tyto náklady představují odměnu advokáta za 3 hlavní úkony (převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření ve věci samé a účast na jednání soudu) po 2 500 Kč dle § 7 a § 9 odst. 3 písm. a vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném ke dni zahájení řízení a 3 paušální náhrady po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky. Tyto náklady uložil soud žalobci zaplatit v obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal důvody pro případné výjimečné stanovení lhůty delší nebo umožnění plnění žalobci ve splátkách.