6 C 240/2021-14 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobce proti žalovanému na zaplacení částky 1 080 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu neuhrazených televizních poplatků předepsaných zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích v platném znění. V rámci zjišťovaného skutkového stavu věci soud po provedeném řízení učinil závěr, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače a jako poplatník televizního poplatku se přihlásil do příslušné evidence. Přesto dosud nedostál své povinnosti vyplývající ze shora uvedeného, totiž řádně platit televizní poplatek, na kterém za období listopad 2011 – červen 2020 dluží celkově částku 1 080 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou televizních poplatků jako peněžitého plnění, je povinen kromě samotné dlužné částky televizních poplatků hradit i úrok z prodlení v zákonné výši. Po právní stránce soud posuzoval věc podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění, jmenovitě především podle ustanovení § 7 a 10 tohoto zákona. Otázku úroku z prodlení soud podřadil pod ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu soud v projednávaném případě neshledal, tedy ve věci plně úspěšnému žalobci přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek: 1. soudní poplatek ve výši 400 Kč, 2. paušální náhrada nákladů řízení ve výši 200 Kč. Náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem soud žalobci nepřiznal na podkladě nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013.