6 C 310/2019-110 — Okresní soud v Třebíči

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala vyslovení zákazu žalovaným odvádět srážkovou vodu ve smyslu výrokové části rozsudku. K odůvodnění žaloby mimo jiné uvedla, že je spoluvlastnicí pozemku parc. [číslo] vedeného na listu vlastnictví [číslo] Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrálním pracovištěm Třebíč pro k.ú. [obec] nad [anonymizováno] a [územní celek], žalovaní jsou výlučnými vlastníky ve výroku popsaných přiléhajících pozemků a dlouhodobě a soustavně přímo odvádí srážkovou vodu ze svých nemovitostí přes propustky pod komunikací na pozemek žalobkyně. Toto jednání její pozemek podmáčí a nese s sebou i nečistoty, které způsobily úhyn ovocných stromů, na pozemku roste ve velké míře tráva, jejíž kosení je pro žalobkyni obtížné. 2. Po neúspěšném pokusu o smír se žalobkyní oba žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. 3. Po provedeném řízení učinil soud následující podstatné závěry o skutkovém stavu věci: 4. Z nesporných tvrzení účastníků řízení podložených výpisy z katastru nemovitostí vyplývá, že žalobkyně je mimo jiné spoluvlastnicí pozemku p. [číslo] – zahrada o výměře 5 241 m2 – zapsaného na listu vlastnictví [číslo] vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrálním pracovištěm Třebíč pro k.ú. [obec] nad [anonymizováno] a [územní celek], a to společně s [jméno] [příjmení], každý z ideální jedné poloviny. 1. žalovaný je výlučným vlastníkem pozemku p.č. st. [anonymizováno] – zastavěná plocha a nádvoří - zapsaného na listu vlastnictví [číslo] vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrálním pracovištěm Třebíč pro k.ú. [obec] nad [anonymizováno] a [územní celek]. 2. žalovaný je výlučným vlastníkem pozemku p.č. st. [anonymizováno] – zastavěná plocha a nádvoří - zapsaného na listu vlastnictví [číslo] vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrálním pracovištěm Třebíč pro k.ú. [obec] nad [anonymizováno] a [územní celek]. 5. Z písemného prohlášení [jméno] [příjmení] jako druhého spoluvlastníka pozemku, od nějž žalobkyně odvozuje své žalobní právo, ze dne 23.1.2020, soud zjistil, že tento nikdy nedal souhlas se žalobou na oba žalované ohledně zákazu odvádění srážkových vod na pozemek jiného vlastníka. [příjmení] [jméno] [příjmení] vyjádřil souhlas s tvrzením, že na pozemcích p. [číslo] je vybudována dešťová kanalizace, kterou je sváděna voda mimo jiné z pozemků p.č. st. [anonymizováno] a [anonymizováno], a to již odnepaměti, přičemž oba žalovaní požívali práva na svod dešťové vody do předmětné kanalizace a tohoto práva využívali nepřetržitě až dodnes a toto právo tak vydrželi. 6. Z protokolu o úkonu [stát. instituce] ze dne 1. 11. 2018 soud nijak nedovodil, že by [jméno] [příjmení] jako spoluvlastník pozemku žalobkyně jeho podpisem vyjádřil souhlas s podáním projednávané žaloby. 7. Soud ve věci provedl řadu dalších důkazů, jejichž bližší hodnocení však ve světle níže popsaných právních závěrů neshledal podstatným pro hodnocení věci a rozhodnutí o ní. Z obdobných důvodů rovněž rozhodl o nepřipuštění dalších důkazů, přičemž tento postup by se také příčil zásadě ekonomie řízení. 8. Při právním posouzení věci soud vycházel z premisy, že každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci, přičemž při rozhodování se jejich hlasy počítají podle velikosti jejich podílů (ustanovení § 1126 občanského zákoníku). Dle názoru soudu podání předmětné žaloby a z něj vyplývající riziko případného neúspěchu spojeného mimo jiné i s ekonomickými ztrátami je navíc významnou záležitostí týkající se společné věci, kterou je nutno pojmově podřadit režimu ustanovení § 1129 odst. 1 občanského zákoníku a k rozhodnutí o ní je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Žalobkyni je sice možno přisvědčit potud, že občanský zákoník neukládá spoluvlastníkovi paušální zákaz samostatných úkonů činěných za účelem správy společného majetku, avšak v projednávané věci je zřejmé, že [jméno] [příjmení] jako druhý spoluvlastník vyjádřil explicitně nesouhlas s podáním předmětné žaloby, v důsledku čehož žalobkyně s ohledem na citovaná zákonná ustanovení nemůže být v řízení úspěšná již jen pro nedostatek aktivní věcné legitimace. Soud byl proto za daného stavu nucen přistoupit k zamítnutí žaloby, aniž by se blíže zabýval věcnou podstatou sporu. 9. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu soud v projednávaném případě neshledal, tedy ve věci plně úspěšným žalovaným přiznal proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek: 1. odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 7x 4 000 Kč za sedm poskytnutých úkonů právní služby při zohlednění společného zastoupení dvou osob advokátem (převzetí a příprava zastoupení, 5x písemné podání soudu týkající se věci samé, účast u jednání soudu), 2. 7x 300 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby, 3. náhrada za promeškaný čas ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu za 3 započaté půlhodiny v jednotlivé výši 100 Kč, celkem ve výši 300 Kč, 4. náhrada cestovních výdajů ve smyslu vyhlášky č. 358/2019 Sb. za 72 najetých kilometrů ve výši 410,40 Kč při žalobcem doložené průměrné spotřebě užitého vozu 4,83 litrů motorové nafty /100 km. 10. Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje) jsou dále navýšeny o 21% jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupce žalovaných je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinen tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu. 11. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalovaných nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.