12 C 193/2022-22 — Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku ve výši 19 781,71 Kč s dalším příslušenstvím z titulu smlouvy o podnikatelském úvěru, uzavřené mezi účastníky řízení jako smluvními stranami. Soud za splnění předpokladů ustanovení § 115a občanského soudního řádu ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, přičemž při právním hodnocení věci vycházel toliko z předložených listin – kopie Smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne 23. 12. 2019 vč. předpisu splátek, kopie Žádosti o úvěr pro podnikatele, kopie Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021, kopie přílohy Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021, kopie oznámení o postoupení pohledávky, kopie poštovního podacího archu dokládajícího odeslání oznámení o postoupení pohledávek, kopie potvrzení o úplatě za postoupené pohledávky, dopisu s návrhem mimosoudního řízení ze dne 1. 2. 2022, výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky, kopie dopisů zaslaných žalovanému, kopie předžalobní upomínky, kopie poštovního podacího archu k předžalobní upomínce a nezpochybněných skutkových tvrzení obsažených v podané žalobě. Po jejich zhodnocení učinil následující závěry o skutkovém stavu věci: V řízení zůstalo nesporným, že žalovaný jako podnikatel uzavřel dne 21. 9. 2018 s žalobkyní smlouvu o poskytnutí podnikatelského úvěru ve výši 10 000 Kč za sjednaný poplatek, následně však neplnil své smluvní povinnosti ze smlouvy vyplývající, tedy především řádně úvěr sjednaným způsobem splácet, pročež žalobkyně úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k úhradě jeho zbývající nesplacené části s příslušenstvím a vyúčtované smluvní pokuty. Nesporným je nakonec i tvrzení žalobkyně o výši dluhu žalovaného vyplývajícího z projednávané smlouvy, resp. skutečnost, že žalovaný tento již splatný závazek dosud řádně nesplnil. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ačkoli žalobkyně nesporně dostála svým povinnostem, jež jí ukládá ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, resp. svým povinnostem smluvním, žalovaný přes kvalifikovanou výzvu do dnešního dne řádně nesplnil splatný předmět smlouvy o podnikatelském úvěru a dostal se tak do prodlení se splněním tohoto svého závazku. V důsledku této skutečnosti je žalovaný kromě nesplacené jistiny, poplatku, nákladů na písemné výzvy a vyúčtované smluvní pokuty povinen hradit i tzv.„ zákonný“ úrok z prodlení v návaznosti na ustanovení § 1970 občanského zákoníku. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, spočívající v soudním poplatku, navýšené odměně advokáta o 21% DPH ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 3x 300 Kč za tři poskytnuté úkony právní služby a 3x 100 Kč jako paušální částky náhrady výdajů dle cit. advokátního tarifu. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.