12 C 329/2021-21 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 9 746 Kč s dalším příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem dne 31. 12. 2018. V rámci zjištěného skutkového stavu věci soud po provedeném řízení učinil závěr, že žalovaný jako dlužník uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně – korporací [právnická osoba] jako věřitelem smlouvu o úvěru a z ní poskytnuté finanční prostředky ve výš 12 000 Kč se zavázal splatit do 30. 1. 2019, což však posléze řádně nečinil a právní předchůdce žalobkyně mu proto vyúčtoval sjednanou smluvní pokutu ve výši 3 246 Kč. Po právní stránce soud projednávanou věc hodnotil v intencích ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku a otázku tzv.„ zákonného“ úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně (na níž byla pohledávka postoupena) jako věřitel v rámci předmětného smluvního závazkového vztahu mezi procesními stranami dostála povinnostem, které jí ukládá shora uvedené zákonné ustanovení, jakož i svým povinnostem smluvním. Žalovaný však nesplnil základní povinnost dlužníka obsaženou ve výše uvedeném zákonném ustanovení, když žalobkyni řádně, včas, resp. dohodnutým způsobem předmět úvěru, a to dlužnou jistinu, vč. příslušenství, nevrátil. Proto soud tuto povinnost uložil žalovanému k návrhu žalobkyně výrokem I. tohoto rozsudku, to včetně zákonného úroku z prodlení. Analogicky v kontextu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 pak soud zamítl žalobu co do smluvní pokuty, neboť v rámci spotřebitelských smluv takovéto ujednání zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. V projednávané věci se jednalo o spotřebitelskou smlouvu, obsahující odkaz na všeobecné obchodní podmínky, jejichž součástí bylo právě ujednání o smluvní pokutě, absentující podpis žalovaného. Ujednání o smluvní pokutě tak bylo sjednáno v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, a je tedy neplatné. O nákladech řízení soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a ve věci částečně úspěšné žalobkyni pak dle výsledku sporu přiznal 33% náhradu nákladů řízení, spočívající v zaplaceném soudním poplatku, navýšené odměně advokáta o 21% DPH ve smyslu ustanovení § 14b odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 3x 200 Kč za tři úkony právní služby a 3x 100 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 14b odst. 5 AT.