4 C 93/2022-21 — Okresní soud v Třebíči

Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 540 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu neuhrazených televizních poplatků předepsaných zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobkyně), resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.) – žalovaný. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv k tomu byl soudem vyzván. Soud při svém rozhodování vycházel z žalobkyní předložených listinných důkazů a nezpochybněných tvrzení uvedených v žalobě. Na základě těchto důkazů soud učinil závěr, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače a jako poplatník televizního poplatku se přihlásil do příslušné evidence. Přesto nedostál své povinnosti vyplývající ze shora uvedeného, totiž řádně platit televizní poplatek ve výši 135 Kč měsíčně, na kterém za období od února 2021 do květen 2021 dluží za celkem 4 měsíce částku 540 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou televizních poplatků jako peněžitého plnění, je povinen kromě samotné dlužné částky televizních poplatků uhradit žalobkyni i zákonný úrok z prodlení. Po právní stránce soud posuzoval věc podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění, zejména podle ust. § 7 a § 10 tohoto zákona. Otázku úroku z prodlení pak soud posuzoval podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění platném k prvnímu dni prodlení. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal právo na zaplacení soudního poplatku ve výši 400 Kč. Pokud se žalobkyně dále domáhala přiznání práva na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem, dospěl soud s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu ČR k závěru, že tyto náklady nepředstavují náklady potřebné k účelnému uplatňování práva žalobce dle § 138 odst. 1 o. s. ř., a proto je žalobci nepřiznal. Ústavní soud ČR již ve svém rozhodnutí ze dne 9. 10. 2008 ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2929/07 dovodil, že je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, tedy advokáta. V dalším nálezu ze dne 24. 7. 2013 ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3344/12 dospěl dále k závěru, že při zvažování aplikace hledisek plynoucích z judikatury tohoto soudu není přiléhavé jako dominantní kritérium akcentovat skutečnost, že Česká televize je nezávislá na státním rozpočtu, hospodaří s vlastním majetkem a stát neodpovídá za její závazky, naopak je třeba přihlédnout, že na poli svého působení se těší výsadnímu postavení, k čemuž má vytvořené specifické podmínky, a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Z důvodů podrobně popsaných v tomto nálezu lze proto považovat za žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zajišťovala sama. Soud proto žalobkyni právo na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem nepřiznal. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.