12 C 37/2023-19 — Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku ve výši 13 162,23 Kč s dalším příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným jako smluvními stranami. Soud za splnění předpokladů ustanovení § 115a občanského soudního řádu ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, přičemž při právním hodnocení věci vycházel z předložených listin: smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty, dispozic, produktových podmínek revolvingového úvěru a kreditní karty Banky, všeobecných obchodních podmínek Banky, úrokového lístku Banky, sazebníku Banky, výpisu z kreditní karty, výpovědi smlouvy, smlouvy o postoupení pohledávek, přílohy [číslo] Smlouvy o postoupení pohledávek – Seznamu pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky žalovanému vč. dokladu o odeslání, předžalobní výzvy se základním skutkovým a právním rozborem vč. dokladu o odeslání a nezpochybněných skutkových tvrzení obsažených v podané žalobě. Po jejich zhodnocení učinil následující závěry o skutkovém stavu věci: V řízení zůstalo nesporným, že žalovaný jako dlužník uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně – korporací [právnická osoba] dne 28. 5. 2020 smlouvu o revolvingovém úvěru na sjednaný úrok, následně však neplnil své smluvní povinnosti ze smlouvy vyplývající, tedy především řádně čerpaný úvěr sjednaným způsobem splácet, pročež právní předchůdce žalobkyně od smlouvy odstoupil s výzvou na úhradu nesplacené části úvěru. Nesporným je nakonec i tvrzení žalobkyně o výši dluhu žalovaného vyplývajícího z projednávané smlouvy, resp. skutečnost, že žalovaný splatný závazek dosud řádně nesplnil. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ačkoli právní předchůdce žalobkyně nesporně dostál svým povinnostem, jež mu ukládá ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, resp. svým povinnostem smluvním, žalovaný přes kvalifikovanou výzvu do dnešního dne řádně nesplnil splatný předmět smlouvy o úvěru a dostal se tak do prodlení se splněním závazku. V důsledku této skutečnosti je žalovaný kromě nesplacené jistiny úvěru, sjednaného úroku z něj a sjednaných poplatků povinen hradit i tzv.„ zákonný“ úrok z prodlení v návaznosti na ustanovení § 1970 občanského zákoníku. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci plně úspěšné žalobkyni soud přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, spočívající v soudním poplatku ve výši 800 Kč, navýšené odměně advokáta o 21% DPH ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 3 x 300 Kč za tři úkony právní služby a 3 x 100 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobce nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.