18 C 70/2020-146 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 16. 12. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 86 721 Kč spolu se zákonným úrokem z prodleni z částky 86 721 Kč ve výši 10% ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 3 758,48 Kč a úrok ve výši 95,89% p.a. z částky 68 949,43 Kč od 28. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 330 451 Kč, to vše z titulu splnění závazku ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 22. 8. 2019. 2. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 31. 1. 2021, č.j. 18 C 70/2020 žalobě co do částky 35 578 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 11. 2020 do zaplacení vyhověl s tím, že ve zbylé části žalobu jako nedůvodnou zamítnul z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy. 3. Rozsudkem KS v Brně ze dne 29. 9. 2022 byl citovaným rozsudek soud I. stupně zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání. 4. Při nařízeném jednání soudu dne 26. 1. 2023 pak žalovaný pohledávku žalobce neuznal, rozporoval výší požadovaných úroků, přičemž žalobkyně v tomto směru navrhla soudu, aby výši smluvního úroku případně moderoval. 5. Soud provedl dokazování zejména smlouvou o úvěru [číslo] oznámením žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, dodejkou k Oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, dokladem o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu žalobkyně prokazující vyplacení úvěru, formulářem hodnocení klienta, ověřením v registru [příjmení] – bez negativního příznaku, ověřením v registru NRKI – bez negativního příznaku, doklady vztahujícími se k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, kartou klienta, výzvou k zaplacení dlužné splátky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru zaslaná žalovanému, oznámením o zesplatnění úvěru, předžalobní výzvou, podacím archem k předžalobní výzvě, vyjádřením znalce k problematice úročení pohledávek. 6. Z těchto důkazů a skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne 22. 8. 2019 dle § 2395 a následujících občanského zákoníku uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 70 000 Kč a tato částka byla žalovanému vyplacena dne 23. 8. 2019. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok ve výši 151,57% ročně splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 5 737 Kč splatných vždy do 22. dne každého kalendářního měsíce počínaje zářím 2019 Celkem se zavázal žalovaný uhradit částku 275.376 Kč. Schopnost žalovaného úvěr splatit byla žalobkyní ověřena z dokladů o jeho příjmech, výpisu z bankovního účtu žalovaného, jeho prohlášení i z údajů v nebankovních registrech. Žalovaný svoje závazky vyplývající ze smlouvy řádně neplnil a na splnění svých závazků ze smlouvy o úvěru dosud zaplatil pouze 6 splátek po 5 737 Kč, tedy celkem 34 422 Kč. V souladu se smluvním ujednáním účastníků prohlásila žalobkyně úvěr za splatný ke dni 26. 5. 2020. K tomuto dni činila nová jistina úvěru dle obchodních knih žalobkyně 85 422,94 Kč. V důsledku prohlášení úvěru za splatný vzniklo žalobkyni dle smlouvy právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty ve výši 499 Kč a 3 758,48 Kč, náhrady nákladů dle bodu 6.2. Smlouvy ve výši 800 Kč a 95,89% smluvních úroků z původní jistiny 68 949,43 Kč od 28. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 330 451 Kč. 7. Z výše uvedených skutkových zjištění soudu vyplývá, že ke dni prohlášení úvěru za splatný činil dluh žalovaného na jistině 35 578 Kč, přičemž tato částka již byla vč. zákonného úroku z prodlení shora citovaným rozsudkem ze dne 31. 8. 2021 žalobci přiznána. <i>8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>9. Podle § 2048 věty první o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.</i> <i>10. Podle ust. § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> 11. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť smlouvu o úvěru shledává soud neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle citovaného ust. § 580 o.z. Zde soud odkazuje na judikaturu v této oblasti, zejm. na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kde dovolací soud dospěl k závěru, že nepřiměřená, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Průměrná úroková sazba v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru pak činila 8. 25% ročně, ve smlouvě však byl sjednán smluvní úrok ve výši 151,57%, tj. téměř 20ti násobný oproti běžným úrokovým sazbám. Takový úrok je nadále dle názoru soudu v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 o. z. a hraničí s lichvou. Vzhledem k tomu, že se jedná o podstatnou náležitost smlouvy o úvěru a toto ujednání nelze oddělit od dalšího obsahu, je smlouva o úvěru absolutně neplatná jako celek. S ohledem na podnikatelský záměr žalobkyně totiž nelze předpokládat, že by smlouvu se žalovaným uzavřela, pokud by byla úročena pouze obvyklou úrokovou sazbou. Námitka ohledně rizikovosti úvěru se zde uplatnit nemůže, neboť sama žalobkyně v průběhu řízení předložila řadu důkazů prokazujících úvěruschopnost žalovaného, u kterého prakticky žádná míra rizika v době uzavření smlouvy dle provedených důkazů neexistovala. Nebyl proto žádný rozumný důvod, proč by úroky ze smlouvy měly být sjednány v této astronomické výši a soud proto bez dalšího žalobu zamítnul. 12. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný. Převážně úspěšný byl v řízení žalovaný a obecně by mu tak příslušelo právo na náhradu části nákladů řízení. Protože však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.