5 C 4/2023-17 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 14. 10. 2022 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 4 519 Kč s příslušenstvím z titulu zaplacení televizního poplatku. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače, čímž mu ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence a platit televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaný svoji přihlašovací povinnost splnil dne 1. 1. 2017, nicméně za měsíce říjen 2019 až červen 2022 včetně nezaplatil žalobci televizní poplatky a celkem za toto období dluží žalobci na nezaplacených televizních poplatcích částku 4 455 Kč. Dále žalobci vznikly náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 64 Kč. Žalovaný dosud spornou částku žalobci ani částečně nezaplatil a nereagoval ani na výzvu žalobce zaslanou mu před zahájením řízení. 2. Žalobce i žalovaný se práva na účasti jednání vzdali a soud proto dle § 115 a/ o.s.ř věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti. 3. Soud provedl dokazování potvrzením o přihlášení žalovaného jako poplatníka televizních poplatků, přehledem předpisů a plateb televizního poplatku včetně jeho přílohy, výpočtem zákonných úroků z prodlení a výzvami žalobce zaslanými žalovanému z 1. 2. 2017 a 12. 7. 2022 včetně dodejek. Z těchto důkazů a skutkových tvrzení žalobce, jejichž správnost nebyla žalovaným v řízení zpochybněna, vzal soud za prokázané, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače, čímž mu ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence a platit televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaný svoji přihlašovací povinnost splnil dne 1. 1. 2017, nicméně za měsíce říjen 2019 až červen 2022 včetně nezaplatil žalobci televizní poplatky a celkem za toto období dluží žalobci na nezaplacených televizních poplatcích při výši televizního poplatku 135 Kč měsíčně částku 4 455 Kč. Dále žalobci vznikly náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 64 Kč. V rozsahu tvrzeném žalobcem tak žalovaný nesplnil svoji povinnost danou mu zákonem č. 348/2005 Sb. v platném znění platit televizní poplatek v zákonem stanovené výši. Žalovaný se rovněž dnem následujícím po splatnosti jednotlivých měsíčních televizních poplatků ocitl vůči žalobci v prodlení se splněním peněžitého závazku, a žalobci proto dle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku vzniklo právo požadovat po žalovaném vedle plnění rovněž úroky z prodlení ve výši stanovené v § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení i repo sazbě ČNB platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, přičemž žalobcem požadovaná výše úroků z prodlení tomuto ustanovení odpovídá. Soud proto žalobě ve věci samé včetně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky jako důvodné vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci přiznanou částku s příslušenstvím v obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal důvody k případnému výjimečnému stanovení lhůty delší nebo umožnění plnění žalovanému ve splátkách. 4. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého ve věci plně úspěšnému žalobci přiznal právo na zaplacení soudního poplatku ve výši 400 Kč. Pokud se žalobce dále domáhal přiznání práva na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem, dospěl soud s přihlédnutím k aktuální judikatuře Ústavního soudu ČR k závěru, že tyto náklady nepředstavují náklady potřebné k účelnému uplatňování práva žalobce dle § 138 odst.1 o.s.ř. a tyto náklady proto žalobci nepřiznal. Ústavní soud ČR již ve svém rozhodnutí ze dne 9. 10. 2008 ve věci vedené u něj pod sp.zn. I. ÚS 2929/07 dovodil, že je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, tedy advokáta. V dalším nálezu ze dne 24. 7. 2013 ve věci vedené u něj pod sp.zn. I. ÚS 3344/12 dospěl dále k závěru, že při zvažování aplikace hledisek plynoucích z judikatury tohoto soudu není přiléhavé jako dominantní kritérium akcentovat skutečnost, že Česká televize je nezávislá na státním rozpočtu, hospodaří s vlastním majetkem a stát neodpovídá za její závazky, naopak je třeba přihlédnout, že na poli svého působení se těší výsadnímu postavení, k čemuž má vytvořené specifické podmínky, a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Z důvodů podrobně popsaných v tomto nálezu lze proto považovat za žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zajišťovala sama. Soud proto žalobci právo na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem nepřiznal.