12 C 291/2024-20 — Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku ve výši 88 894,04 Kč s dalším příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru ze 19. 12. 2021 uzavřené mezi účastníky řízení jako smluvními stranami.Soud za splnění předpokladů ustanovení § 115a občanského soudního řádu ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, přičemž při právním hodnocení věci vycházel toliko z předložených listin – úvěrové smlouvy, úvěrových podmínek, splátkového kalendáře, výzvy ke splacení celého úvěru, podacího archu k výzvě ke splacení celého úvěru, předžalobní výzvy k plnění, podacího archu k předžalobní výzvě k plnění, metodiky posouzení úvěruschopnosti, karty klienta, NRKI zprávy, předžalobní výzvy, podacího archu předžalobní výzvy.Po jejich zhodnocení učinil následující závěry o skutkovém stavu věci:V řízení zůstalo nesporným, že žalovaný jako dlužník uzavřel se žalobkyní jako věřitelem dne 19. 12. 2021 smlouvu o úvěru na sjednaný úrok, následně však neplnil své smluvní povinnosti ze smlouvy vyplývající, tedy především řádně čerpaný úvěr sjednaným způsobem splácet, pročež žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru a požadovala úhradu zbývajících nesplacených částí úvěru. Nesporným je nakonec i tvrzení žalobkyně o výši dluhu žalovaného vyplývajícího z projednávaných smluv, resp. skutečnost, že žalovaný tento již splatný závazek dosud řádně nesplnil.Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.Ačkoli žalobkyně nesporně dostála svým povinnostem, jež jí ukládá ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, resp. svým povinnostem smluvním, žalovaný přes kvalifikovanou výzvu do dnešního dne řádně nesplnil splatný předmět vypovězené smlouvy o úvěru a dostal se tak do prodlení se splněním tohoto svého závazku. V důsledku této skutečnosti je žalovaný kromě nesplacené jistiny úvěru, sjednaného úroku z něj, smluvní pokuty a sjednaných poplatků povinen hradit i tzv. „zákonný“ úrok z prodlení v návaznosti na ustanovení § 1970 občanského zákoníku.O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, spočívající v soudním poplatku ve výši 3 556 Kč, navýšené odměně advokáta ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 3 x 4 660 Kč za tři poskytnuté úkony právní služby a 3 x 300 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby.Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.