5 C 157/2024-20 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 16. 4. 2024 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 167 Kč s příslušenstvím z titulu zaplacení televizního poplatku a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný se stal ze zákona držitelem televizního přijímače, neboť byl v předmětné době odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě a nereagoval v zákonné lhůtě na výzvu žalobce, aby prokázal čestným prohlášením opak. Podle § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích v platném znění se tak stal poplatníkem televizního poplatku a vznikla mu tak povinnost platit televizní poplatek ve výši 135 Kč měsíčně. Žalovaný za měsíce duben 2023 až listopad 2023 včetně tuto povinnost nesplnil a žalobci tak vzniklo právo na zaplacení televizního poplatku za tyto měsíce ve výši 1 080 Kč, přičemž dále žalobci vznikly náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 87 Kč za poštovné a tisk a kompletaci výzvy. Žalovaný dosud spornou částku žalobci ani částečně nezaplatil a nereagoval ani na výzvu žalobce zaslanou mu před zahájením řízení.2. Žalobce i žalovaný se práva na účasti jednání vzdali a soud proto dle § 115 a/ o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.3. Soud provedl dokazování odpovědním formulářem zaslaným žalobcem žalovanému včetně formuláře čestného prohlášení a informace o zpracování údajů, výzvou žalobce zaslanou žalovanému z 9. 1. 2023 včetně dodejky, přehledem předpisů a plateb vyhotoveným žalobcem, záznamem z předané databáze odběratelů elektrické energie poskytnutým žalobci a výzvou z 29. 11. 2023 včetně dodejky. Z těchto důkazů a skutkových tvrzení žalobce, jejichž správnost nebyla žalovaným v řízení zpochybněna, vzal soud za prokázané, že žalovaný se stal ze zákona držitelem televizního přijímače, neboť byl v předmětné době odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě a nereagoval v zákonné lhůtě na výzvu žalobce, aby prokázal čestným prohlášením opak. Podle § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích v platném znění se tak stal poplatníkem televizního poplatku a vznikla mu tak povinnost platit televizní poplatek ve výši 135 Kč měsíčně. Žalovaný za měsíce duben 2023 až listopad 2023 včetně tuto povinnost nesplnil a žalobci tak vzniklo právo na zaplacení televizního poplatku za tyto měsíce ve výši 1 080 Kč, přičemž dále žalobci vznikly náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 87 Kč za poštovné a tisk a kompletaci výzvy. Žalovaný se rovněž dnem následujícím po splatnosti jednotlivých měsíčních televizních poplatků ocitl vůči žalobci v prodlení se splněním peněžitého závazku, a žalobci proto dle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku vzniklo právo požadovat po žalovaném vedle plnění rovněž úroky z prodlení ve výši stanovené v § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení i repo sazbě ČNB platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, přičemž žalobcem požadovaná výše úroků z prodlení za období od 16. 4. 2023 do 15. 4. 2024 ve výši 114,18 Kč tomuto ustanovení odpovídá. Soud proto žalobě ve věci samé včetně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky jako důvodné vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci přiznanou částku s příslušenstvím v obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal důvody k případnému výjimečnému stanovení lhůty delší nebo umožnění plnění žalovanému ve splátkách.4. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého ve věci plně úspěšnému žalobci přiznal právo na zaplacení soudního poplatku ve výši 400 Kč. Pokud se žalobce dále domáhal přiznání práva na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem, dospěl soud s přihlédnutím k aktuální judikatuře Ústavního soudu ČR k závěru, že tyto náklady nepředstavují náklady potřebné k účelnému uplatňování práva žalobce dle § 138 odst. 1 o.s.ř. a tyto náklady proto žalobci nepřiznal. Ústavní soud ČR již ve svém rozhodnutí ze dne 9. 10. 2008 ve věci vedené u něj pod sp.zn. I. ÚS 2929/07 dovodil, že je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, tedy advokáta. V dalším nálezu ze dne 24. 7. 2013 ve věci vedené u něj pod sp. zn. I. ÚS 3344/12 dospěl dále k závěru, že při zvažování aplikace hledisek plynoucích z judikatury tohoto soudu není přiléhavé jako dominantní kritérium akcentovat skutečnost, že Česká televize je nezávislá na státním rozpočtu, hospodaří s vlastním majetkem a stát neodpovídá za její závazky, naopak je třeba přihlédnout, že na poli svého působení se těší výsadnímu postavení, k čemuž má vytvořené specifické podmínky, a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Z důvodů podrobně popsaných v tomto nálezu lze proto považovat za žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zajišťovala sama. Soud proto žalobci právo na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem nepřiznal.