7 C 262/2023-28 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 28. 6. 2023 se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 5 105 Kč s příslušenstvím a částky 18 163 Kč s příslušenstvím, a to z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 6. 12. 2019 a ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 8. 6. 2019 uzavřených mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba] – dále též jen„ Provident“) a žalovaným. Na základě první smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč na základě druhé smlouvy finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Do dne podání žaloby uhradil žalovaný na svůj dluh z první smlouvy celkem částku 5 100 Kč a na dluh ze druhé smlouvy částku 14 000 Kč. 2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 30. 10. 2023, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně [příjmení] splnil svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Od žalovaného bylo v prosinci 2019 zjištěno, že je podnikatel v oboru malířství, natěračství a lakýrnictví a jeho měsíční příjem činí 8 107 Kč, další čisté příjmy domácnosti činí 10 000 Kč a nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Majetkovou situaci žalovaného v červnu 2019 právní předchůdkyně žalobkyně zjistila z daňového přiznání žalovaného. Provident provedl též lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku (dále též jen„ ISIR“), kde ověřil, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Žalobkyně dále upozornila na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, dle kterého je dostačující, že listiny, z nichž poskytovatel půjčky vycházel, měl jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě. 3. K jednání nařízenému na 10. 1. 2024 se dostavil pouze žalovaný, právní zástupce žalobkyně se z účasti u jednání omluvil. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně a jejího právního zástupce. K žádosti právního zástupce žalobkyně ohledně odročení jednání, pokud soud nebude mít za dostatečná a prokázaná tvrzení žalobkyně, soud nepřihlížel, neboť se jedná o podmíněný úkon ve smyslu ust. § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř.“). 4. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: 5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 6. 12. 2014 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi [anonymizováno] jako uvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným k podpisu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] v níž se [anonymizováno] zavázal poskytnout žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 6 000 Kč, a to za poplatek v celkové výši 4 205 Kč tvořený úrokem ve výši 1 451 Kč a částkou za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 2 754 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 42 % bez bližšího upřesnění za jaké období. Žalovaný byl podle smlouvy povinen splácet celkovou částku 10 205 Kč ve 12 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 851 Kč, resp. 844 Kč v poslední splátce. 6. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 8. 6. 2019 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi [anonymizováno] jako zapůjčitelem a žalovaným jako vydlužitelem k podpisu smlouvy [číslo] v níž se [anonymizováno] zavázal poskytnout žalovanému v hotovosti zápůjčku (spotřebitelský úvěr) ve výši 15 000 Kč, a to za poplatek v celkové výši 14 748 Kč, tvořený úrokem ve výši 4 944 Kč, částkou za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5 845 Kč a částkou za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 959 Kč. Žalovaný byl podle smlouvy povinen splácet celkovou částku 32 844 Kč ve 24 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 369 Kč, resp. 1 357 Kč v poslední splátce. 7. Dopisem ze dne 6. 12. 2022 (odeslaným dne 13. 1. 2023) oznámil [anonymizováno] žalovanému postoupení pohledávek z obou smluv na žalobkyni. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky [anonymizováno] za žalovaným. Dne 2. 6. 2023 pak žalobkyně žalovanému zaslala předžalobní výzvu k plnění s tím, aby dlužnou částku uhradila do 16. 6. 2023. 8. Přípisem [anonymizováno] ze dne 1. 6. 2023 byl žalovaný informován o výši dlužných částek z uvedené obou smluv a vyzván k jejich úhradě ve lhůtě do 16. 6. 2023 s tím, že pokud částky nebudou uhrazeny bude věc řešena soudní cestou. 9. Z tabulky umoření vyplývá, že žalovaný na svůj dluh ze smlouvy [číslo] uhradil dosud pouze 5 100 Kč a na dluh ze smlouvy [číslo] částku 11 800 Kč. 10. Ze zákaznické karty žalovaného datované ke dni 8. 6. 2019 soud zjistil, že tato listina obsahuje osobní údaje žalovaného včetně čísla jeho občanského průkazu, označení druh bydlení (nájemník), údaj o tom, že má učňovské vzdělání, je zaměstnán jako dělník, je rozvedený a má 1 vyživovací povinnost. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán jako dělník a jeho čistý měsíční příjem činí 21 930 Kč, další příjem činí 18 600 Kč měsíčně. Měsíční výdaje uvedl žalovaný ve výši 4 700 Kč. Jako doklad k ověření příjmů a výdajů předložil pouze daňové přiznání. 11. Ze zákaznické karty žalovaného datované ke dni 6. 12. 2019 soud kromě osobních údajů žalovaného zjistil, že žalovaný stále bydlí v nájmu, stále je rozvedený, ale má již 3 vyživovací povinnosti. Žalovaný uvedl, že je OSVČ v oboru malířství, lakýrnictví, natěračství a jeho čistý měsíční příjem činí 8 107 Kč, další příjem domácnosti (bez bližšího určení) činí 10 000 Kč měsíčně. Měsíční výdaje uvedl žalovaný ve výši 2 500 Kč. K ověření úvěruschopnosti předložil žalovaný 2 pracovní smlouvy a daňové přiznání za rok 2018. 12. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014, zejména dle ustanovení § 2390 a násl., § 2395 a násl., § 1880, § 1879, § 1970 a § 2991 a násl. Dále soud nárok žalobkyně posuzoval zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZoSÚ“), a to dle ust. § 75, § 84, § 86 a § 87. 13. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([anonymizováno]) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru a smlouvy o zápůjčce jako smluv spotřebitelských ve smyslu § 1810 o. z. Na základě těchto smluv byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 6 000 Kč a ve výši 15 000 Kč za podmínek specifikovaných v každé ze smluv. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru a smlouva o zápůjčce jsou ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatné, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr/zápůjčku, resp. poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr/zápůjčku za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen je splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba] Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrá