21 C 40/2025-93 — Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou domáhá se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 19 184 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení a úroku z úvěru ve výši 57,34 % ročně z titulu smlouvy o úvěru ze dne 27. 4. 2022, kterou žalobkyně a žalovaný uzavřeli za pomoci elektronických prostředků na dálku.Ze smlouvy o úvěru ze dne 27. 4. 2022 bylo zjištěno, že úvěr byl sjednán ve výši 19 000 Kč s tím, že žalovaný žalobkyni vrátí celkem částku 48 768 Kč (bez sjednaného pojištění), a to ve 48 měsíčních splátkách po 1 158 Kč (včetně sjednaného pojistného). Úrok z úvěru byl sjednán ve výši 57,33 % ročně, RPSN byla sjednána ve výši 75,08 % ročně a nezahrnuje úhradu za pojištění, která byla sjednána ve výši 13,95 % z měsíční splátky. V bodě 6. smlouvy byly sjednány důsledky vyplývající z prodlení klienta, ve formě smluvních pokut a dále vzniku tzv. nové jistiny, k níž přirůstají dosud nezaplacené úroky. Tato nová jistina je nadále úročena jak úroky z úvěru, tak zákonnými úroky z prodlení a počítají se z ní též smluvní pokuty.Dne 27. 4. 2022 se žalovaný přihlásil do skupinového pojištění schopnosti splácet úvěry (viz č.l. 15).Z výpisu registru SOLUS ze dne 25. 4. 2022 vyplývá, že žalovaný zde nemá žádný záznam (č.l. 18).Z výpisu z nebankovního registru klientský informací (dále jen „NRKI“) ze dne 25. 4. 2022 bylo zjištěno, že žalovaný měl k tomuto dni skóre 322, což znamená menší riziko a lepší segment klientů (č.l. 19).Z dokladu o vyplacení bylo zjištěno, že dne 28. 4. 2022 odešla z účtu vedeného u , právnická osoba, . č. , č. účtu, na účet č. 02963936003/0800 částka 19 000 Kč (č.l. 20).Z dokladů o přijatých platbách na účet č. , č. účtu, vedený na jméno žalovaného u , právnická osoba, . bylo zjištěno, že od společnosti , právnická osoba, . byly žalovanému na tento účet připsány částky 19 074 Kč dne 13. 1. 2022, 19 496 Kč dne 11. 2. 2022 a 21 265 Kč dne 13. 4. 2022 (č.l. 23, 24 a 27).Z hodnocení klienta bylo zjištěno, že pro poskytnutí úvěru byl počítáno s čistým měsíčním příjmem žalovaného ve výši 19 700 Kč a výdaje byly stanoveny ve výši 6 663 Kč, z čehož 3 860 Kč činilo životní minimum, 2 603 Kč výdaje na nájemné a inkaso a 200 Kč ostatní výdaje. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, je vyučen a zaměstnán u společnosti , právnická osoba, .Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částku 37 548 Kč.Ostatní provedené důkazy nebyly pro rozhodnutí soudu podstatné.Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Dle ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.Dle ustanovení § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné též použitím nezávisle ověřitelných údajů.Dle ustanovení § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Dle ustanovení § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.Dle ustanovení § 87 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.V posuzované věci bylo sporné, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně a dostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného ve vztahu k poskytnutému úvěru. V rámci tvrzeného prověření úvěruschopnosti žalovaného bylo vycházeno pouze z dokladů o přijatých platbách (mzda), lustrace ve veřejně dostupných evidencích a dále z životního minima. Pouhé převzetí životního minima podle § 2 a 3 zákona o životním minimu, nemluvě o existenčním minimu podle § 5 uvedeného zákona, ovšem samo o sobě nemůže být považováno za přiměřené stanovení a zohlednění životních nákladů spotřebitele, neboť v naprosté většině případů by vyžadovalo takové omezení výdajů, že by již bylo oprávněně možné hovořit o nepřiměřeném strádání (v tomto směru srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017).Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně při poskytování úvěru vycházela ze zcela obecných částek životního minima a paušálních nedoložených nákladů žalovaného v nejasné výši, kdy skutečné výdaje žalovaného nezjistila ani neověřila. Je tedy dle názoru soudu zjevné, že žalobkyně řádné prověření úvěruschopnosti ve vztahu k žalovanému neprovedla, pouze došlo ke zcela formálnímu postupu, ve kterém je vycházeno namísto reálných výdajů z výdajů opírajících se pouze o částky životního minima. Uvedené údaje žalobkyně řádně neověřila ve smyslu citovaného ustanovení § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Za této situace nemohla žalobkyně dospět důvodně k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Na tomto závěru nemění ničeho ani skutečnost, že žalobkyně nahlédla před uzavřením úvěrové smlouvy ohledně žalovaného do insolvenčního rejstříku nebo registrů dlužníků. Rozhodné není ani to, zda a po jakou dobu žalovaný úvěr splácel, když povinností žalobkyně je prověřit úvěruschopnost žalovaného ještě před poskytnutím úvěru.Soud doplňuje k možnosti užití ekonomických modelů při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr před uzavřením smlouvy, že lze jistě takových modelů využít, pokud jsou však současně zjištěny relevantní a ověřené údaje o příjmech a výdajích žadatele o úvěr, k čemuž však v posuzované věci nedošlo.Vzhledem k tomu, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně neprověřila, je na úvěrovou smlouvu třeba hledět jako na neplatnou (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru, k tomu srovnej, pokud jde o absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance proti GK a pokud jde o povinnost věřitele řádně ověřit úvěruschopnost spotřebitele, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2021 sp. zn. 27 Co 12/2020).Dle ustanovení § 87 ZoSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalovanému byla poskytnuta jistina ve výši 19 000 Kč a dosud uhradil částku 37 548 Kč (k započtení plateb srovnej odst. 17 rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 27 Co 80/2021). Žalovaný tedy uhradil více, než činila poskytnutá jistina. Soudu proto nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou zcela zamítnout.I kdyby nebyl dán důvod absolutní neplatnosti smlouvy pro nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, byla smlouva dle názoru soudu neplatná z důvodu sjednané výše úroků, která několikanásobně překračuje úroky obvyklé u spotřebitelských úvěrů v době uzavření smlouvy. Úroková sazba byla reálně ještě zvýšena platbami pojistného. Smlouva je navíc celkově nevyvážená ve prospěch žalobkyně, neboť neuhrazené úroky přirůstají k nové jistině úvěru, která je následně úročena, jak úrokem z úvěru, tak zákonným úrokem z prodlení a z této nové jistiny je navíc počítána i smluvní pokuta. Soud však k těmto otázkám neprováděl dokazování, neboť shledal smlouvu neplatnou z jiných důvodů.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy procesně neúspěšná žalobkyně je povinna nahradit náklady řízení žalovaného. Jelikož žalovaný v řízení náklady řízení nepožadoval, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.