12 C 51/2026-13 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 6. 11. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni pohledávku ve výši 71 329,43 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, a to z titulu mezi účastníky uzavřené smlouvy o úvěru.2. Soud za splnění předpokladů ustanovení § 115a občanského soudního řádu ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, přičemž při právním hodnocení věci vycházel toliko z předložených listin - smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru, výzvy k úhradě před podáním žaloby, potvrdenie o podaji doporučenej zásielky, obecných principů posuzování a filozofie společnosti, informací pro spotřebitele, identifikovaných příjmů, přílohy: předpisu denních splátek, , údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, všeobecných obchodních podmínek, informace o prodlení v délce 92 dní.3. Po jejich zhodnocení učinil následující závěry o skutkovém stavu věci:V řízení zůstalo nesporným, že žalovaná jako dlužník uzavřela se žalobkyní jako věřitelem dne 17. 9. 2022 smlouvu o kontokorentním úvěru na částku 40 080 Kč, za sjednaný úrok 0,883 % denně při RPSN 1332,99 % ročně, následně však neplnila své smluvní povinnosti ze smlouvy vyplývající, tedy především řádně čerpaný úvěr sjednaným způsobem splácet, pročež žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru a požadovala úhradu zbývajících nesplacených částí úvěru ve výši 34 873,60 Kč, smluvního úroku ve výši 35 309,29 Kč, sjednaných poplatků a kapitalizované smluvní pokuty, tedy celkem 71 329,43 Kč.4. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.5. Zde soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2019, č.j. 25 Co 296/2019-95, v rámci kterého odvolací soud zcela v souladu s rozhodnutím Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 2. 11. 2018, č.j. 7 C 174/2018-63 dovodil, že s ohledem na úrokovou sazbu sjednanou ve smlouvě (322,95 % ročně) je nutno považovat úvěrovou smlouvu jako celek za absolutně neplatnou. Zejména soud shledal, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Nerovnováha je v dané věci tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, když obecná ustanovení občanského zákoníku, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat a musejí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěru a její konání, pokud požaduje úroku z půjčené částky více než 66,79 %, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde v podstatě o obchod s chudobou a jednání věřitele nemůže požívat právní ochrany. Výše uvedené okolnosti pak dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. V projednávané věci je pak i zřejmé, že žalovaný při uzavření smlouvy s právním předchůdcem žalobkyně vystupoval v pozici spotřebitele podle § 419 občanského zákoníku. Jak shora uvedeno, zápůjční úroková sazba činila 322,95 % ročně. Dle zprávy ČNB o úrokových sazbách z nových spotřebitelských úvěrů vyplývá, že průměrná úroková sazba činila v roce 2024 pod 8 % ročně. Ve smlouvě sjednaná úroková sazba tak téměř 40 krát převyšuje průměrnou úrokovou sazbu v době uzavření smlouvy. Tato smlouva tak byla koncipována jednoznačně nevyváženě v neprospěch spotřebitele a v důsledku absolutní neplatnosti této jednoznačně lichvářské smlouvy se tak právní vztah mezi účastníky řídí ustanoveními § 2991 a násl. o bezdůvodném obohacení.6. Žalované tak na úkor žalobkyně vzniklo pouze bezdůvodné obohacení, a to ve výši dopovídající dlužné neuhrazené jistiny ve výši 34 873,60 Kč, včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení dle §§ 1968 a § 1970 občanského zákoníku, počítaného od 9. 9. 2025 (tedy od uplynutí lhůty 3 dnů od odeslání předžalobní výzvy k úhradě závazku ze dne 5. 9. 2025) do zaplacení. Jelikož pak žalovaná doposud uvedenou částku žalobkyni nevrátila, uložil jí soud tuto povinnost výrokem I. rozsudku. Výrokem II. pak soud zbylou část žalobou uplatněného nároku s ohledem na neplatnost této úvěrové smlouvy jako nedůvodnou zamítnul.7. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný a dle názoru soudu tak povaze věci nejlépe odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.