130 C 20/2021-36 — Okresní soud v Trutnově

1. Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení částky 94.342 Kč s konkretizovaným zákonným úrokem z prodlení s odůvodněním, že žalovaní byli v době do 30. 11. 2019 společnými nájemci bytu č. 1 v domě [adresa] v ulici [ulice] v [obec]. Vlastníkem předmětného domu je žalobce. Po uplynutí sjednané doby nájmu došlo k prodloužení nájmu na dobu od 1. 12. 2019 do 31. 5. 2020 postupem dle ust. § 2230 z. č. 89/2012 Sb. v platném znění. Bez právního důvodu pak žalovaní užívali byt do 23. 4. 2021, kdy byl byt v exekučním řízení vyklizen a následně předán žalobci. Žalovaní řádně neplnili povinnosti nájemce platit nájemné a úhrady za služby, poskytované s užíváním bytu tak, že nezaplatili částku 1.080 Kč – zbývající část nájemného za listopad 2019 a dále 17 krát po 5.486 Kč (z toho vždy 4.151 Kč nájemné a 1.335 Kč úhrada za služby) za prosinec 2019 až duben 2021 Celkem tak žalovaní nezaplatili žalobci částku 94.342 Kč. Splatnost nájemného a záloh na služby byla sjednána do posledního dne v měsíci, za který je placeno. Žalovaní nereagovali na předžalobní upomínku, která jim byla právní zástupkyní žalobce odeslána doporučeně dne 30. 6. 2021. 2. Žalované byla doručena žaloba do vlastních rukou dne 6. 9. 2021 a znovu dne 22. 11. 2021 společně s předvoláním k jednání na den 4. 1. 2022. Žalovaná se k uplatněnému nároku vyjádřila v emailu, jímž omlouvala svou neúčast u nařízeného jednání. Elektronické podání žalované nebylo podepsáno uznávaným podpisem. Žalovaná v emailu uvedla, že dluhy za bydlení bude splácet dle svých možností. 3. Žalovaný u jednání soudu uvedl, že se z bytu [adresa] v [ulice] ulici v [obec] odstěhoval v prosinci 2019. Domníval se, že když nepodepsal nájemní smlouvu na další období a byt neužíval, nemusí předepsané platby za bydlení platit. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že by měl platit pouze na něj připadající polovinu nákladů na bydlení, povinnost zaplatit druhou polovinu by soud měl uložit žalované. 4. Žalobce nesouhlasil s rozdělením povinnosti zaplatit dlužnou částku s příslušenstvím mezi žalované. Zdůraznil, že žalovaní byli manželé po celou dobu trvání nájmu a dále až do doby vyklizení a předání bytu žalobci. Žalobce nebyl informován o žádných skutečnostech, které by odůvodňovaly zánik společného nájmu bytu. Žalovaní proto měli jako společní nájemci povinnost plnit společné závazky vyplývající z nájemního vztahu. 5. Soud vzal obsahem smlouvy o nájmu bytu ze dne 5. 12. 2017 včetně dodatků smlouvy za prokázané, že mezi účastníky byl sjednán nájem bytu č. 1 ve vlastnictví žalobce v domě [adresa] v ulici [ulice] v [obec]. Nájem bytu na dobu určitou byl sjednáván opakovaně na základě dohody účastníků, k poslednímu prodloužení nájmu do 30. 11. 2019 došlo dodatkem č. 4 ke smlouvě o nájmu. Od 1. 12. 2019 nebylo ohledně pokračování nájmu nic dalšího ujednáno, byt byl nadále užíván a žalobce potvrdil, že k prodloužení nájmu žalovaných do 31. 5. 2020 došlo postupem podle ustanovení § 2230 odst. 1 o. z. (Užívá-li nájemce věc i po uplynutí nájemní doby a pronajímatel ho do jednoho měsíce nevyzve, aby mu věc odevzdal, platí, že nájemní smlouva byla znovu uzavřena za podmínek ujednaných původně. Byla-li původně nájemní doba delší než jeden rok, platí, že nyní byla uzavřena na jeden rok; byla-li kratší než jeden rok, platí, že nyní byla uzavřena na tuto dobu.) 6. Ze spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 19 C 161/2020 soud ověřil, že žalovaní byli z důvodu zániku nájmu žalobcem vyzváni k předání bytu, což dobrovolně neučinili a žalobce se musel domáhat vyklizení žalovaných soudní cestou. Žalovaní byt užívali bez právního důvodu od 1. 6. 2020 až do 23. 4. 2021. Žalovaní v tomto řízení netvrdili ani neprokázali opak, nebránili se tedy například tím, že by dobrovolně vrátili byt předtím, než musel žalobce po získání exekučního titulu přistoupit k vyklizení. 7. Povinnost žalovaných platit nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu je stanovená v nájemní smlouvě a vyplývá z § 2246 a následujících o. z. Výši nájemného a záloh na služby v rozhodném období doložil žalobce obsahem evidenčního listu nájemníka a přehledem předpisů nájemného a služeb za jednotlivé měsíce. Žalovaní výši požadovaných plateb nezpochybňovali, netvrdili, že by v rozhodném období svou povinnost platit za bydlení dodržovali. 8. K námitkám žalovaného soud uvádí, že právní úprava zásadně počítá s tím, že manželé mají společné nájemní právo. Oba žalovaní stvrzovali nájemní smlouvu ze dne 5. 12. 2017 a dodatky prodlužující dobu nájmu svými podpisy. V případě existence společného nájemního práva jsou manželé zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně. Tato povinnost platí nejen do skončení společného nájmu ke konci května 2020, ale až do doby faktického vrácení bytu žalobci. K tomu poukazuje soud na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 26 Cdo 2059/2018 ze dne 5. 6. 2019, v němž soud vyložil, že společní nájemci bytu mají ve vztahu k pronajímateli stejná práva a povinnosti, a proto pronajímatel má právo na náhradu za užívání bytu podle ust. § 2295 o. z. po všech společných nájemcích, kteří po skončení nájmu byt neodevzdali a nesdělili mu, že v užívání již nepokračují. 9. Soud tedy uzavřel, že žaloba o zaplacení dlužného nájemného a nákladů služeb byla podána důvodně proti žalované [číslo] i proti žalovanému [číslo]. Pokud se žalobce domáhal, aby mu žalovaní plnili částku 94.342 Kč společně a nerozdílně, je tento jeho požadavek v souladu s právní úpravou. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci za možnost užívání bytu po dobu trvání nájmu a dále až do okamžiku skutečného odevzdání bytu (Podle ustanovení § 2295 o. z. má pronajímatel právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu, až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá). Nárok žalobce je v plném rozsahu oprávněný, tedy i co do úroku z prodlení, který žalobce požadoval v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto žalobě vyhověl výrokem I. rozsudku. 10. Výrok o nákladech řízení vychází z § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl ve věci plně úspěšný, vznikl mu nárok na náhradu vynaloženého soudního poplatku 4.718 Kč a na náklady právního zastoupení. Advokátce žalobce přiznal soud dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. odměnu za čtyři úkony právní služby po 4.900 Kč (převzetí věci a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění – odměna v poloviční výši, podání žaloby a účast u jednání soudu dne 4. 1. 2022), tedy odměnu 17.150 Kč. Ke každému z úkonů přísluší paušální náhrada 300 Kč, celkem 1.200 Kč. Odměna a náhrady celkem činí částku 18.350 Kč a protože advokátka žalobce je plátcem DPH, náleží navíc daň ve výši 21 %, tedy 3.853,50 Kč. Celkové náklady řízení 26.921,50 Kč se platí podle § 149 odst. 1 o.s.ř. advokátce žalobce. 11. Co se týká lhůty k plnění, přihlédl soud k žádosti žalovaného o povolení splátek. Žalovaný zmínil svou aktuální nepříznivou finanční situaci a uvedl, že by byl schopen platit maximálně částku 3.000 Kč měsíčně. Žalobce s navrhovanou výši splátek souhlasil s tím, že při vymáhání dluhu zohlední postoj ke splácení a majetkové poměry obou žalovaných. Vzhledem ke společné a nerozdílné platební povinnosti žalovaných se dobrodiní splátek vztahuje i na žalovanou, byť v řízení nebyly její majetkové poměry zkoumány. Nebude-li žalovanými dluh řádně splácen ve stanovených splátkách, stane se splatným celý najednou.