15 C 229/2022-94 — Okresní soud v Trutnově

Předmětem řízení bylo zaplacení shora uvedené částky. Žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] uzavřel se žalovaným dne 9. 10. 2019 Smlouvu o [příjmení] půjčce č. 2919322, v níž se zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 224 000 Kč a žalovaný se zavázal, že tento úvěr splatí v pravidelných měsíčních splátkách, spolu se smluvním úrokem ve výši 11,99 % p. a. a s dalšími poplatky dle této smlouvy a Ceníku, přičemž bude dodržovat dohodnuté podmínky. Žalovaný však nezasílal splátky řádně a včas; jelikož žalovaný porušil své smluvní povinnosti a byl s úhradou dluhu v prodlení, na základě Produktových podmínek pro osobní úvěry [právnická osoba] přistoupil věřitel dne 11. 8. 2021 k zesplatnění dluhu. Před poskytnutím úvěru původní věřitel splnil své zákonné povinnosti, když zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to jak prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů klientských informací ([příjmení]), tak i kontrolou veřejných databází (insolvenční rejstřík, databáze MVČR). Zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí sjednaného úvěru bránila. Aktivní legitimace žalobce je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 23. 9. 2021 mezi [právnická osoba] [anonymizováno] a společností [právnická osoba], [IČO]. Žalovaná částka se sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 210 829,66 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 18 334,32 Kč, z kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 072,78 Kč a z dlužných poplatků ve výši 3 520 Kč. Opatrovník žalovaného (který mu byl ustanoven usnesením č. j. 15 C 229/2022-14) navrhl zamítnutí žaloby. Poukázal na to, že žalobce neprokázal to, že by žalovaný jakožto cizí státní příslušník, rozuměl v době podpisu smlouvy o úvěru českému jazyku natolik, že porozuměl všemu, co je ve smlouvě uvedeno a všemu, co bylo při sjednávání takové smlouvy, řečeno. To, že žalovaný již nějakou dobu v České republice pobýval a byl zde zaměstnán, nemůže činit závěr, že jistě z těchto důvodů českému jazyku rozuměl. [ulice] republika je sice sousední země, ale jejich jazyk a to zejména v úředních věcech je natolik odlišný, že se nedá vůbec předpokládat, že občan ze sousedního státu úřednímu jazyku zcela porozumí a to i v opačném směru. Irelevantní je v této souvislosti další argument žalobce o tom, že žalovaný platil platebními kartami a že jistě musel češtinu ovládat, tak dle našeho názoru nemůže obstát. Žalobce, respektive jeho právní předchůdce měl žalovaného jako svého zahraničního klienta řádně poučit o tom, že vše může být přeloženo do jeho rodného jazyka a v případě, že by toto nežádal, mělo být toto ujednání součástí smlouvy. Nic takového se však nestalo. Dále opatrovník žalovaného rozporoval ověření úvěruschopnosti žalovaného, resp. poukázal na povinnost žalobce zjišťovat, zda žalovaný není veden v rejstříku dlužníků v jeho rodné zemi, tedy v [země]. Ze smlouvy o [příjmení] půjčce (č. l. 21-24 spisu) soud zjistil, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru na částku 224 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit tento úvěr v 72 měsíčních splátkách ve výši 4 694 Kč; roční úroková sazba činila 11,99%, RPSN činila 12,83%. Výše dlužné jistiny ani příslušenství nebyla žalovaným zpochybněna (opatrovník žalovaného netvrdil, ani neprokazoval, že by na dluh bylo hrazeno více, než eviduje žalobce). Ze smlouvy soud rovněž zjistil, že při sjednávání úvěru právní předchůdce žalobce zjistil, že čistý měsíční příjem žalovaného činil 24 232 Kč. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti žalovaného bylo prokázáno, že žalobce provedl kontrolu v interních systémech a pomocí dotazu v systému [příjmení]. Dále prověřil insolvenční rejstřík, v němž neměl žalovaný žádný záznam. Z výpisu z běžného účtu žalovaného byly zjištěny čisté měsíční příjmy v průměrné výši 25 266 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek (č. l. 28-39 spisu) soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla právním předchůdcem žalobce postoupena na žalobce. Z dalších v řízení provedených důkazů soud nezjistil pro posouzení věci žádná významná skutková zjištění. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1, odst. 2 věta první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí čl. 8 odst. 1 Směrnice 2008/48/ES, jenž však dává poměrně široký prostor pro výklad. Jako výkladové vodítko české vnitrostátní judikatury je používán rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 18. prosince 2014, ve věci C -449/13, [právnická osoba] proti [jméno] [příjmení] a další, ze kterého v odst. 37 vyplývá, že„ poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Bod 2 výroku rozsudku uvádí:„ Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ Z uvedeného rozhodnutí SDEU tak jednoznačně vyplývá, že věřitel má prostor pro uvážení, jaké informace poskytnuté spotřebitelem budou ověřeny a jakým způsobem. Ani ze Směrnice 2008/48/ES ani z Rozsudku SDEU, neplyne žádný privilegovaný způsob ověřování, ani není stanoveno, co vše je nutné ověřit. Naopak je zdůrazněn princip přiměřenosti, kdy je nutné akcentovat konkrétní okolnosti případu. Konečně pak ani z jednoho neplyne povinnost poskytovatele úvěru zjišťovat údaje z databází vedených v jiném státě, tak jak požadovala opatrovnice žalovaného. Soud má za to, že měl-li žalovaný čistý příjem v době poskytnutí úvěru cca 25 tis. Kč a splátky činily 4,5 tis. Kč, pak bylo lze předpokládat, že je v silách dlužníka úvěr splatit. Tedy, že věřitel nepochybil, pokud úvěr žalovanému poskytl. K druhé námitce žalovaného spočívající v povinnosti věřitele přeložit úvěrovou smlouvu do mateřského jazyka dlužníka uvádí soud následující: <i>Dle § 574 o.z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.</i> Soud souhlasí se žalobcem v tom, že je povinností žalovaného, pakliže podepsal dobrovolně smlouvu dokázat, že dané smlouvě neporozuměl, kdy samotná skutečnost, že žalovaný je jiné státní národnosti než české, zdaleka neznamená, že neovládá český jazyk. Shora uvedený skutkový stav soud na základě uvedených ustanovení posoudil následovně: Žaloba je důvodná. Mezi účastníky existuje právní poměr ze smlouvy o úvěru. Žalovaný úvěr a sjednané poplatky řádně nesplatil. Je proto jeho povinností zaplatit žalobci dlužnou jistinu ve výši 210 829,66 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 18 334,32 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2 072,78 Kč a dlužné poplatky ve výši 3 520 Kč. Žalovaný byl v řízení nečinný, netvrdil a ani neprokázal, že dlužnou částku, která je žalobou uplatněna, zaplatil. Z uvedených důvodů soud žalobě vyhověl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, který byl v řízení zcela úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení. Ty spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 8 574 Kč a nákladech zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ a. t.”) za 4 úkonů po 9 180 Kč (převzetí zastoupení, sepis žaloby, sepis výzvy a vyjádření ze dne 24. 10. 2022) včetně 4 paušálních náhrad výdajů po 100 Kč a DPH ve výši 21 % z odměny a paušální náhrady výdajů. Náklady jsou splatné k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o