15 C 169/2023-54 — Okresní soud v Trutnově

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 12.6.2023 domáhal zaplacení shora uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce uvedl, že žalovaná přijala v minulosti (v roce 2010 a v roce 2013) plnění, která jí nenáležela. Jednalo se jednak o prostředky z dědictví, kteréžto náležely výhradně žalobci (250 000 Kč) a dále o prostředky ve výši 205 978 Kč, které žalovaná přijala z důvodu, který následně odpadl – konkrétně se mělo jednat o„ předplacený“ pronájem nemovitostí v [obec] (stavba [adresa] na st. parcele [anonymizováno] v k. ú. [obec] u [příjmení] [příjmení], [územní celek]), když žalobce probydlel toliko částku ve výši 96 000 Kč. K odůvodnění dále uvedl, že účastníci ještě jako manželé uzavřeli dne 1.1.2012 nájemní smlouvu na předmětné nemovitosti v [obec] a to na dobu určitou – od 1.1.2012 do 31.12.2017. Žalovaná si podle žalobce vybrala v průběhu ledna až dubna 2013 na uvedené plnění celkem 205 978 Kč, resp. tyto prostředky byly poukázány na její účet, ač se jednalo převážně o prostředky patřící žalobci (oba účastníci pracovali na Slovensku u téhož zaměstnavatele). Nájemné činilo po celou dobu trvání nájmu částku 432 000 Kč (6 let x 12 měsíců = 72 splátek po 6 tis. Kč = 432 000 Kč). Žalobce v předmětné nemovitosti bydlel pouze 16 měsíců – když v květnu 2013 (po rozvodu manželství účastníků) – byl nucen v důsledku chování žalované, která začala nemovitost využívat sama, nemovitost opustit (k bydlení následně využil přilehlý mobilní domek). Nevyčerpanou částku ve výši rozdílu mezi částkou 445 939 Kč a odbydleným nájemným – částkou 96 000 Kč – považoval za bezdůvodné obohacení. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Uvedla, že nájemní smlouva byla zrušena dohodou účastníků dne 19.9.2012. Žalobce se v této dohodě zavázal dále nevyužívat předmětnou nemovitost ve vlastnictví žalované. Poukázala dále na dohody o vypořádání majetkových vztahů, z nichž m.j. vyplývá, že účastníci jsou zcela majetkově vyrovnáni. Popřela jakýkoliv zápočet finančních prostředků na nájemné. Naopak rozvedla, že v důsledku trvalého nátlaku a výhružek ze strany žalobce byla uzavřena mj. kuní smlouva, od které však žalovaná platně odstoupila. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení žalovaného nároku. Z nájemní smlouvy bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli dne 1.1.2012 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti v [obec] (stavba [adresa] na st. parcele [anonymizováno] v k. ú. [obec] u [příjmení] [příjmení], [územní celek]). Doba nájmu byla sjednána od 1.1.2012 do 31.12.2017. Nájemné bylo sjednáno ve výši 5 000 Kč, měsíční zálohy na služby ve výši 1000 Kč. Nájemné a zálohy byly splatné k 1. dni kalendářního měsíce. Z nájemní smlouvy nevyplývá jakékoliv ujednání o tom, že by nájemné bylo již částečně pokryto jinou platbou žalovaného (resp. zápočtem); rovněž pak z nájemní smlouvy nevyplývá to, že by se na nájemné splatné v budoucnu měly započíst jakékoliv jiné platby. Z rozsudku zdejšího soudu č.j. 9C 95/2012 – 26 bylo zjištěno, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem ze dne 3.5.2013 (který nabyl právní moci téhož dne). Soud dovodil, že zákonné podmínky pro rozvod manželství postupem dle § 24a zákona o rodině byly dány (účastníci předložili dohody řešící vypořádání vzájemných majetkových vztahů a práv a povinností společného bydlení pro dobu po rozvodu manželství, které měly náležitosti stanovené zákonem). Z dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 19.9.2012 bylo zjištěno, že manželé jsou touto dohodou zcela majetkově vyrovnání a nemají vůči sobě žádné nevypořádané nároky. Z dohody o bydlení pro dobu po rozvodu ze dne 19.9.2012 bylo zjištěno, že se žalobce zavázal po rozvodu manželství nevyužívat k bydlení nemovitosti žalované. Žalobce přednesl soudu v podstatě tuto pilotní verzi vzniku bezdůvodného obohacení: Mezi účastníky existoval od 1.1.2012 nájemní vztah na dobu určitou (6ti let), tento zanikl (ať již v důsledku o dohody o společném bydlení v souvislosti s rozvodem manželství nebo v důsledku jiné skutečnosti) po uplynutí 16 měsíců a žalobce požaduje vrátit prostředky, které v souvislosti s tímto nájem dopředu uhradil. K tomu, aby bylo možné o tvrzeném nároku na vydání bezdůvodného obohacení uvažovat, bylo nutné tvrdit a prokázat tvrzení, že nájemné za uvedené období bylo zaplaceno (předem). Žalobce žádnou takovou vzájemnou dohodu neprokázal (pokud jde o prostředky z dědictví, pak tyto byly navíc vybrány již v listopadu 2010, tj. před uzavřením zmíněné nájemní smlouvy a stěží tak mohly, byť jen teoreticky, sloužit jako úhrada již sjednaného nájemného). Pokud žalobce argumentoval výpovědí žalované ze dne 19.12.2022 na PČR OOP [obec], kde uvedla:„ Na tento účet chodila mzda nás obou po dobu mého zaměstnání na Slovensku Dále jsem během používání tohoto účtu měla souhlas od pana [celé jméno žalobce] k hrazení nájmu a s tím spojených nákladů na adrese [obec a číslo]“, nelze z tohoto rozhodně dovodit jakýkoliv zápočet a jakoukoliv jednorázovou úhradu nájmu předem. Z tohoto lze dovodit pouze to, že po dobu, kdy žalobce nemovitosti v [obec] užíval v pozici nájemce (od ledna 2012 do května 2013), žalovaná částky vybrané ze společného účtu použila m.j. i na úhradu běžného nájmu a záloh na služby. Jakoukoliv dohodu o úhradě nájemného předem ani o zápočtu jiných plnění pro tento účel poskytnutých žalobce nepředložil. Žalobce v podstatě tvrdil, že žalovaný nárok na zaplacení částek 349 939 Kč sestává jednak z: a) částek neoprávněně přijatých (vyplacených) žalované zaměstnavatelem žalobce (viz. přehled na čl. 7 spisu) v průběhu října 2012 – dubna 2013 v úhrnné výši 205 978 Kč b) prostředků z dědictví, které žalovaná neoprávněně vybrala v listopadu 2010 ve výši 250 000 Kč. <b>Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními předpisy.</b> Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. 1. 2014 (konkrétně v roce 2010 a 2013), řídí se práva a povinnosti zákonem č. 40/1964Sb. <i>Podle § 107 odst. 1, 2, 3 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.</i> <i>Podle § 451 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.</i> Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Přitom je nutno vycházet z prokázané a skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti oprávněného o těchto skutečnostech. Žalobce v řízení nerozporoval to, že by o výběru částky 250 000 Kč nevěděl; sám v žalobě uvádí, že jej o tyto prostředky žalovaná požádala a použila jej na rekonstrukci své nemovitosti. Dvouletá promlčecí doba tak začala běžet v listopadu 2010 a skončila v listopadu 2012, tedy více než 10 let před zahájením tohoto řízení. Rovněž ohledně přijetí částek žalovanou od zaměstnavatele obou účastníků v souvislosti s prací na Slovensku (u firmy [anonymizováno]), nebylo prokázáno to, že by se žalobce o této skutečnosti dozvěděl s odstupem, pro který by nárok na vrácení těchto nebyl promlčen. I kdyby se žalobce o tom, že ta která částka byla v roce 2013 poukázána (v rozporu s jeho vůlí) na účty žalované, nárok je promlčen v důsledku uplynutí tříleté promlčecí doby. Běh objektivní promlčecí doby počíná přitom již okamžikem (faktického) vzniku bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2567/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2964/2018). Ke vzniku bezdůvodného obohacení neoprávněním přijetím peněžních prostředků dochází v zásadě okamžikem jejich připsání na účet příjemce. V daném případě všechny tvrzené platby na účty žalované proběhly v roce 2013, nejdéle v roce 2016 došlo k promlčení nároku žalobce. Zcela na závěr soud dodává, že primárním důvodem pro zamítnutí žaloby nebyla primárně žalovanou vznesená námitka promlčení, ale skutečnost, že žalobce ani neprokázal existenci jím tvrzeného nároku (úhradu nájemného na šest let dopř