9 C 13/2023-45 — Okresní soud v Trutnově

1. Žalobou podanou dne 10. 1. 2023 se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž by soud rozhodl, že se vyživovací povinnost žalobce k žalovanému jako zletilému synovi s účinností od 1. 1. 2023 zrušuje. Žaloba byla odůvodněna tím, že zdejší soud rozhodl rozsudkem ze dne 24. 10. 2019, č. j. 16 C 91/2018, tak, že žalobci uložil přispívat na výživu žalovaného částkou 3 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 3. 2019. Za dobu od 1. 4. 2019 žalobu o stanovení výživného zamítl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové změnil rozsudek Okresního soudu v Trutnově tak, že žalobce byl povinen od 1. 4. 2019 platit žalovanému částku 2 000 Kč měsíčně vždy do 15. dne v měsíci předem. Tuto svoji povinnost žalobce řádně plnil. Nyní se ale situace změnila. Žalobce prodělal mozkovou příhodu, s jejímiž následky se stále potýká a od 1. 1. 2023 zcela přestal podnikat. Jeho jediným příjmem tak zůstává starobní důchod. Nyní je v některých věcech odkázán na pomoc jiných osob, i když věří, že se situace zlepší. Má však za to, že žalovaný pobírá jednak invalidní důchod, jednak příspěvek na péči, možná ještě příspěvek na mobilitu. Tyto finanční prostředky mu v současné době zcela postačují na uspokojování jeho potřeb. Příjmy žalovaného jsou daleko vyšší, než současné příjmy žalobce, a proto je dán důvod ke zrušení povinnosti žalobce přispívat žalovanému částkou 2 000 Kč měsíčně. O této částce rozhodly soudy proto, že v té době žalobce podnikal a k důchodu si přivydělával cca 39 000 Kč, což již dnes neplatí. 2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Žalovaný trpí duševní poruchou trvalého rázu – středně těžkou mentální retardací, je nevidomý, má jen minimálně rozvinutou řeč, neumí psát, je osobou zcela nesamostatnou, závislou na pomoci druhých - zejména pak své matky [jméno] [příjmení], která byla jmenována jeho opatrovníkem, se žalovaným bydlí a pečuje o něho. Vzhledem k těžkému zdravotnímu postižení (fyzického i duševního rázu), jehož prognóza je nepříznivá, je šance na zapojení se žalovaného do běžného života takřka vyloučena a žalovaný tak nikdy nenabude schopnost se samostatně živit. Vyživovací povinnost obou rodičů žalovaného tak nadále trvá a bude trvat po celou dobu života žalovaného. Žalovaný tak má a po dobu svého života bude mít právo na péči a výživu ze strany svých rodičů, právo podílet se na jejich životní úrovni, právo na uspokojování hmotných i duševních potřeb. Poskytováním sociálních dávek od státu resp. pobíráním invalidního důchodu žalovaným není primární vyživovací povinnost rodičů jakkoliv dotčena. Žalovaný pobírá invalidní důchod třetího stupně, jehož současná výše činí 15 092 Kč. Žalovaný dále čerpá příspěvek na mobilitu, jehož výše do října 2022 činila 550 Kč, od listopadu činí 900 Kč. Příspěvek na péči je příjmem, který náleží matce žalovaného jako pečující osobě. Přestože je vyplácen žalovanému, pak slouží primárně právě a jen na zajištění osobní péče, nikoliv na úhradu základních životních potřeb žalovaného. Od doby vydání žalobcem citovaných rozhodnutí o výživném došlo k razantnímu navýšení jak běžných„ každodenních“ výdajů spojených s péčí o žalovaného (nákup potravin, hygienických potřeb, pohonných hmot), tak i výdajů ostatních – zejm. školné, stravné ve škole, ozdravné pobyty každoročně absolvované žalovaným, kurzy plavání a hippoterapie atd. (kdy některé z těchto výdajů se zvýšily takřka o 100 %). Uvedené navýšení se velmi citelně promítlo do rozpočtu žalovaného, jehož příjmy zůstaly ve stejné výši, jako tomu bylo v době posledního rozhodnutí o výživném. Je tedy více než žádoucí, aby se žalobce i nadále podílel na výživě žalovaného formou placení výživného. Výše výživného tak, jak je v současné době placeno, je minimálním finančním příspěvkem na pokrytí potřeb žalovaného, který může žalobce poskytnout. Žalovanému je známo, že žalobce vstoupil do manželství, tedy na výdajích se podílí spolu se svou manželkou. Žalobce svou vyživovací povinnost vůči žalovanému neplní ani osobní péčí. V tomto směru je situace stejná jako v době vydání posledních rozhodnutí o výživném. Žalobce se do péče o žalovaného nezapojuje, ani s péčí v jakémkoliv, byť jen minimálním rozsahu (procházka, společně strávený čas doma, odvoz k lékaři, odvoz do školy apod.) nepomáhá, přičemž vzhledem k úrovni postižení žalovaného jde o péči velmi náročnou, celodenní, kterou v plném rozsahu zajišťuje matka žalovaného, s minimální dopomocí sociální resp. odlehčovací služby. 3. Žalobce i po provedeném dokazování trval na tom, aby jeho povinnost platit výživné byla zrušena. Byl si vědom toho, že žalovaný je osobou, která nebude schopna v budoucnu sama se živit a že péči o něho tak mají zajišťovat oba rodiče. Žalovaný bydlí v domě žalobce, nehradí žalobci žádné náklady s tímto bydlením spojené. Žalobce přišel o podstatnou část svých příjmů z podnikání, které ukončil, a to jednak kvůli prodělané mozkové příhodě, dále i vzhledem k věku. Následně ještě prodělal infarkt. Jeho jediným příjmem zůstává starobní důchod. 4. Žalovaný trval na zamítnutí návrhu. Na straně žalovaného došlo k navýšení výdajů, a to jednak v důsledku skokového navýšení cen ve vztahu k běžným potřebám, jednak i v souvislosti s potřebami spojenými se zdravotním stavem žalovaného. Ze svého invalidního důchodu není žalovaný schopen vytvářet nějaké finanční rezervy do budoucna, například pro dobu, kdy o něho nebude schopna matka pečovat. Ani příspěvek na péči určený pro matku žalovaného neumožňuje vytvářet rezervy do budoucna. Proto by výživné ze strany žalobce mělo být hrazeno i nadále. 5. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že výživné, které je žalobce povinen žalovanému platit v době od 1. 4. 2019, bylo naposledy upraveno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2020, č. j. 20 Co 23/2020-195. Tímto rozsudkem, jímž byl změněn rozsudek zdejšího soudu, bylo žalobci (v uvedeném řízení v postavení žalovaného) uloženo platit výživné 2 000 Kč měsíčně. Po skutkové stránce soud vyšel ze závěru, že žalovaný trpí trvalou duševní poruchou, je nevidomý, má jen minimálně rozvinutou řeč, neumí psát, je osobou zcela nesamostatnou, závislou na pomoci druhých, zejména pak své matky [příjmení] [jméno] [příjmení], která byla jmenována jeho opatrovníkem a bydlí s ním v domě žalobce. Žalobce hradil žalovanému i jeho matce veškeré náklady s bydlením spojené, vyjma nákupu potravin a drogerie. Žádný z rodičů neměl jinou vyživovací povinnost. Žalobce podnikal s průměrným měsíčním čistým příjmem cca 39 000 Kč, od 2. 2. 2018 mu byl přiznán starobní důchod cca 15 000 Kč měsíčně. Žalobce žalovanému naspořil na jeho stavebním spoření cca 240 000 Kč. Žalovanému byl vyplácen invalidní důchod, příspěvek na péči a příspěvek na mobilitu, které činily od 1. 4. 2019 celkem 30 706 Kč (10 956 Kč invalidní důchod, 550 Kč příspěvek na mobilitu a 19 200 Kč příspěvek na péči). Žalovaný byl žákem Základní školy speciální a praktické s náklady na pomůcky a družinu 7 000 Kč ročně. Účastnil se letních ozdravných pobytů za cca 3 000 až 4 000 Kč. Matka žalovaného pobírala invalidní důchod třetího stupně 13 600 Kč měsíčně. Dlouhodobě se léčila s onkologickým onemocněním, v důsledku kterého po celý rok 2017 ani nebyla schopna osobní péče o žalovaného. Jinak ale o něho nepřetržitě pečovala (s minimální pomocí sociální služby). V domě žalobce podnikala ve výrobě ozdobných předmětů. Vlastnila byt, který pronajímala. Po právní stránce Krajský soud v Hradci Králové dovodil: Alimentace a vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jedná se o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je dána přímo ze zákona a trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny se samy živit. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné oprávněného je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu), resp. jak praví zákon,„ neschopnost sám se živit“. Zásadní podmínkou přiznání výživného je potřeba oprávněného, jeho neschopnost sám se o sebe - pokud jde o výživu - postarat. Samo kritérium neschopnosti sám se živit je třeba definovat tak, že oprávněný nedisponuje žádným vlastním příjmem, nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje krýt jeho potřeby, anebo výnosy z majetku, který mu patří (event. jej spravuje), nedostačují pro úhradu jeho osobních potřeb. Vyživovací povinnost rodičů k dětem není podmíněna věkem, ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí soud vyložit jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 2155/09). Objektivní nemožnost dítěte živit se samostatně, z důvodu těžkého zdravotního postižení vedoucího až ke zbavení způsobilosti k právním úkonům, nemůže být přičítána k tíži tohoto dítěte - jež má podle čl. 32 odst. 4 Listiny základní právo na rodičovskou výcho