15 C 300/2025-103 — Okresní soud v Trutnově

Předmětem řízení bylo zaplacení shora uvedených částek s následujícím odůvodněním:Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2025, kterou uzavřela se společností , právnická osoba, . Tato pohledávka byla předtím postoupena , právnická osoba, společností , právnická osoba, . Mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne 5. 12. 2023 uzavřena Smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal částku 10 490 Kč, kterou ve sjednané lhůtě nevrátil. Žalovaný si úvěr sjednal prostřednictvím webové stránky původního věřitele, kde uvedl své osobní údaje; jeho totožnost a vlastnictví bankovního účtu byly ověřeny prostřednictvím platební brány, fotokopie občanského průkazu a případně služeb , Anonymizováno, či , Anonymizováno, . Původní věřitel poskytl žalovanému částku 10 490 Kč převodem na jeho účet dne 5. 12. 2023, což je doloženo bankovními výpisy a potvrzením platební brány , Anonymizováno, .cz. Žalovaný tuto částku nevrátil a přes opakované upomínky zůstal v prodlení. Poslední upomínkou z 19. 3. 2024 byl informován o zesplatnění úvěru a do prodlení se dostal dne 20. 3. 2024 podle ujednání ve VOP. Žalobkyně i její právní zástupce žalovaného dále upomínali, přičemž předžalobní výzva byla odeslána 2. 6. 2025. Ke dni podání žaloby neuhradil žalovaný žalobkyni nic. Žalobkyně se domáhá zaplacení dlužné jistiny 10 490 Kč s úrokem z prodlení od dne následujícího po splatnosti. Pro případ, že by soud neshledal nárok ze smlouvy prokázaným, žalobkyně navrhuje posouzení nároku jako bezdůvodného obohacení a provedení dotazu na ČSOB k ověření provedení platby a vlastnictví účtu.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.Předloženými listinnými důkazy (potvrzení o provedené platbě na čl. 26 spisu, smlouva o úvěru) bylo prokázáno uzavření smlouvy a poskytnutí úvěru ve výši 10 490 Kč.Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Soud přezkoumal žalobou uplatněný nárok na základě výše citovaných ustanovení. Dospěl k závěru, že žalobkyně je v tomto řízení aktivně legitimována, protože jí vymáhaná pohledávka byla postoupena.Soud dovodil, že ze strany žalobkyně nebyly řádně splněny povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy. K výzvě soudu uvedla, že věřitel ověřoval úvěruschopnost klienta na základě jeho vlastních údajů, lustrací v databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI a také pomocí výpisu z bankovního účtu poskytnutého společností Kontomatik. Na základě těchto informací, výpočtu poměru doložitelných příjmů a výdajů a prohlášení klienta o jeho schopnosti úvěr splatit nevznikly původnímu věřiteli důvodné pochybnosti o platební schopnosti žadatele. Konkrétní doklady prokazující skutečný příjem žalovaného soudu doloženy nebyly. Soud proto uzavřel, že úvěrová smlouva je neplatná. Současně z tvrzení a důkazů předložených žalobkyní nevyplývá, zda žalobkyně zjišťovala osobní, majetkové a rodinné poměry žalovaného, tj. zda žije sám či s dalšími osobami, jaké jsou jeho výdaje na bydlení, na splácení stávajících závazků apod. Soud tak za dané situace nemá prokázáno, že úvěr byl poskytnut v rozsahu odpovídajícím možnostem žalovaného, resp. že žalovaný byl schopen poskytnutý úvěr řádně splácet. To ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že na poskytnutou částku neuhradil ničeho. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, včetně rozhodnutí čj. 33 Cdo 2981/2022-441 ze dne 9. 2. 2023, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 33 Cdo 2981/2022-441 ze dne 9. 2. 2023, kde je znovu odkazováno na závěry rozsudku shora ve věci 33 Cdo 2178/2018, jakož i na závěry rozsudku ze dne 20. 3. 2019 ve věci 33 Cdo 201/2018, dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprověřila řádně schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Dle konstantní judikatury je soud povinen zkoumat prověřování úvěruschopnosti a jeho vliv na platnost úvěrové smlouvy z úřední povinnosti. Ustanovení § 87 ZSÚ, které zkoumání úvěruschopnosti a posuzování platnosti smlouvy váže jen na námitku spotřebitele, je v rozporu s právem Evropské unie a nelze jej použít (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18). Protože žalobkyně neprověřila řádně úvěruschopnost žalovaného, je smlouva o úvěru dle § 87 ZSÚ neplatná a soud je povinen k této neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti. Žalobkyně se proto nemůže domáhat plnění sjednaných v neplatné smlouvě.Proto soud výrokem ad I. přiznal žalobkyni toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení.Uvedený závěr o nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka se pak projeví i v rozhodnutí o lhůtě k plnění a o úroku z prodlení. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se mj. uvádí: „Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovatelce úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatelky úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelek „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatelka úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitelky k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. jí vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelek spotřebitelských úvěrů.“Žalovaný ke svým možnostem stran vrácení poskytnuté jistiny nic neuvedl. Proto soud uložil povinnost zaplatit dluh jednorázově. Lhůtu k plnění stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Úrok z prodlení z přisouzené částky pak nebyl přiznán, protože žalovaný se v prodlení ocitne až v případě, že dlužnou jistinu nezaplatí v soudem stanovené lhůtě.O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně byla v podstatné části předmětu sporu úspěšná, její neúspěch se týkal pouze příslušenství pohledávky. Soud proto žalobkyni přiznal náklady řízení v plném rozsahu. Předně byla přiznána částka odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku 800 Kč. Dále jde o náklady zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025, konkrétně podle § 14b vyhlášky. Z povahy věci je zřejmé, že žalobkyně kupuje pohledávky jiných subjektů a tyto vymáhá ve značném množství případů. Skutkové vymezení uplatněných nároků je v jednotlivých řízeních prakticky shodné, liší se pouze označením žalovaných a výší dlužných částek, přičemž právní argumentace je rovněž jednotná. Soud z tohoto dovozuje, že postup žalobkyně při soudním uplatňování nároků je do značné