16 C 180/2025-30 — Okresní soud v Trutnově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 10 485 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 26. 11. 2024. Žalovaný na svůj dluh uhradil 6 405 Kč, přičemž částečnou úhradou žalovaného byly žalobkyní uhrazeny náklady spojené s uplatněním pohledávky ( ve výši 1 500 Kč), dále smluvní pokuta dle čl. 2.3. smlouvy (ve výši 2 140 Kč) a část poplatku za poskytnutí zápůjčky (ve výši 2 765 Kč z původní výše poplatku 3 250 Kč). Dlužná částka se sestává z jistiny ve výši 10 000 Kč a zbytku poplatku ve výši 485 Kč.2. Žaloba společně s výzvou k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byla žalovanému doručena na adresu jeho trvalého bydliště zapsaného v evidenci obyvatel postupem podle § 49 odst. 2, odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) dne 10. 11. 2025. Ve výzvě k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byl žalovaný poučen o tom, že pokud se v dané sedmidenní lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s navrhovaným postupem soudu souhlasí. Žalovaný se k žalobě ani na výzvu nijak nevyjádřil. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání výslovně souhlasila. Protože byly splněny podmínky dle ustanovení § 115a o. s. ř., nebylo k projednání věci nařízeno jednání. Rozsudek byl vyhlášen veřejně dne 14. 1. 2026.3. Soud vzal na základě tvrzení účastníků a účastníky předložených listin za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 26. 11. 2024 smlouvu o zápůjčce. V ní se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný se uvedenou částku zavázal vrátit do 26. 12. 2024. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 3 250 Kč. Ve smlouvě byla sjednána i výše nákladů, kterou je žalobkyně v případě prodlení žalovaného se splácením zápůjčky oprávněna požadovat, a sice částku 500 Kč za upomínku/výzvu k úhradě. Žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 10 000 Kč převodem na účet uvedený ve smlouvě dne 26. 11. 2024. Žalovaný na smlouvu o zápůjčce zaplatil částku 6 405 Kč. Žalovaný byl o úhradu dluhu upomenut upomínkami z 9. 1. 2025, 16. 1. 2025, 25. 1. 2025 a následně také předžalobní upomínkou z 21. 7. 2025.4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.5. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.6. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle § 87 odst. 1, 2 a 3 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.8. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Podle § 2993 věta první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.10. Shora uvedený skutkový stav soud na základě uvedených ustanovení posoudil následovně:Žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně prokázala, že žalovanému zapůjčila na základě smlouvy o zápůjčce částku 10 000 Kč. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by poskytnutou zápůjčku vrátil v plném rozsahu (uhradil toliko 6 405 Kč), netvrdil, že by smlouvu neuzavřel nebo že by mu zápůjčka nebyla poskytnuta.11. Žalobkyně ovšem nesplnila povinnost řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka (žalovaného). Splnění této povinnosti je přitom podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Žalobkyně sice v žalobě tvrdila, že si vyžádala od žalovaného informace o jeho poměrech a tyto ověřila na základě vyžádaných dokumentů od žalovaného, nicméně tyto poměry byly prověřeny toliko k příjmům žalovaného a nikoli též k výdajům. V této části prověření úvěruschopnosti zůstala tvrzení žalobkyně neprokázána, když žalobkyně toliko nahlédla do Centrální evidence exekucí a do Insolvenčního rejstříku, žalovaným tvrzené výdaje nijak neověřila. Jak vyplývá ze současné judikatury, nebude každé dílčí pochybení v procesu posuzování úvěruschopnosti způsobovat neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, 33 Cdo 1819/2023). Avšak i posledně citované rozhodnutí 33 Cdo 1819/2023 předpokládá náležité zjištění příjmů i výdajů úvěrovaného, což je nezbytnou a výchozí podmínkou pro řádné posouzení, zda je spotřebitel schopen úvěr splácet (viz bod 33. odůvodnění citovaného rozhodnutí).12. Protože právní předchůdce žalobkyně neprověřil řádně úvěruschopnost žalovaného, je smlouva ze dne 26. 11. 2024 dle § 87 ZSÚ neplatná a soud je povinen k této neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti. Žalobkyně se proto nemůže domáhat plnění sjednaných v této smlouvě.13. Protože žalobkyně vyplatila žalovanému částku 10 000 Kč na základě neplatné smlouvy, došlo k plnění bez právního důvodu a na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen vydat. Co do výše bezdůvodného obohacení soud dospěl k závěru, že na neplatnou smlouvu o zápůjčce plnil žalovaný částku 6 405 Kč. Tuto částku je nutno odečíst od žalobkyní poskytnuté částky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný je tak povinen žalobkyni vrátit částku 3 595 Kč.14. Ve zbylé části, kdy se žalobkyně domáhala zaplacení zbývající části jistiny a části poplatku za poskytnutí úvěru, když na náklady spojené s uplatněním pohledávky (které jsou svojí povahou smluvními poplatky) a na smluvní pokutu bylo provedeno žalobkyní započtení oproti úhradě žalovaného ve výši 6 405 Kč, byla proto žaloba zamítnuta, neboť tyto nároky měly základ v neplatné smlouvě o zápůjčce.15. Soud zamítl žalobu i v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zde soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění. Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. tak v době rozhodování soudu dán nebyl. Dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti soudem přiznané částky nebyla žádným z účastníků tvrzena, natož prokázána (je v podstatě vyloučena jen samotnými okolnostmi sporu), a proto ji určil soud. Jelikož žalovaný netvrdil v průběhu řízení žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se odchýlil od obecné lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s ustanoven