9 C 175/2021 — Okresní soud v Uherském Hradišti

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 5. 10. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 11.983 Kč spolu s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení z jednotlivých částek dlužné jistiny a úrokem z poskytnutého úvěru ve výši 75,92 % ročně. K odůvodnění žaloby zejména uvedla, že s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 18.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a sjednaný úrok za poskytnutí úvěru ve výši nominální úrokové sazby 75,92 % ročně splatit v 48 měsíčních splátkách ve výši 1.243 Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem lednem 2020, a to podle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru. Oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému zasláno na dodejku. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů například z Nebankovního registru klientských informací. Zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného. Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Na základě výše uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, jakož i na základě provedeného tzv. scoringu klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou splátek, když uhradil pouze splátku za únor, březen a duben roku 2020, vzniklo žalobkyni právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného podle bodu 6.2. Smlouvy v celkové výši 800 Kč, kdy za každou splátku mohla žalobkyně požadovat 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitnul v prodlení o délce 15 dnů. Tato náhrada nákladů byla pak v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. V důsledku prodlení žalovaného došlo k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. Smlouvy, podle kterého platilo, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek. Mezi účastníky pak bylo podle bodu 6.4. Smlouvy ujednáno, že se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Před zesplatněním úvěru byl přitom žalovaný vyzván k úhradě dané dlužné splátky a byla mu poskytnuta k tomu lhůta alespoň 30 dnů. Žalobkyně pak měla i nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně v případě, že by se žalovaný dostal do prodlení s úhradou nově vzniklé výše jistiny. Žalobkyně tak mohla požadovat smluvní pokutu od 1. 11. 2020 ve výši 0,1 % denně až do zaplacení jistiny, přičemž žalobkyně požadovala smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby a smluvní pokuta tak činila 3.898,24 Kč, když po zesplatnění se žalovaný snažil uhrazovat svůj závazek. Žalovaný tak dlužil částku 8.085 Kč, smluvní pokutu a dále příslušenství. Žalovaný výše uvedené dlužné částky žalobkyni neuhradil, a to ani přes upomínání a doručení předžalobní upomínky ze dne 15. 9. 2021 ze strany žalobkyně. Žalobkyně tak byla nucena se domáhat svého práva podáním této žaloby. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, ač mu tato byla doručena do vlastních rukou dne 8. 11. 2021 ve smyslu § 49 odst. 1, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném a účinném znění, (dále jen OSŘ). 3. Soud nařídil první jednání na den 4. 3. 2022, k němuž se dostavila žalobkyně i žalovaný, který při tomto jednání svůj závazek vůči žalobkyni v plném rozsahu uznal a pouze požádal o to, aby mohl svůj závazek i s náklady řízení uhradit v pravidelných měsíčních splátkách. Žalobkyně pak s ohledem na jeho současnou ekonomickou situaci souhlasila i s tím, aby splátky byly ve výši 50 % oproti původní sjednané výši splátek. 4. Podle § 153a odst. 1 OSŘ platí, že uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Podle odst. 2 téhož ustanovení pak dále platí, že rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 OSŘ). V odst. 4 uvedeného ustanovení § 153a OSŘ pak zákonodárce dále stanovil, že jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání. 5. Soud se musel nutně zabývat povahou učiněného projevu ze strany žalovaného, přičemž zcela jednoznačně nemohlo být pochyb o tom, že žalovaný vyslovil souhlas s podanou žalobou a rovněž projevil ochotu dluh uhradit, a to ve sjednaných splátkách. Nemohlo tak být žádných pochyb o významu tohoto projevu žalovaného. Podle § 41 odst. 1 OSŘ totiž mohou účastníci provádět své úkony jakoukoli formou, pokud zákon pro některé úkony nepředepisuje určitou formu. Podle § 41 odst. 2 OSŘ každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. 6. Uznáním nároku podle § 153a OSŘ se rozumí procesní úkon žalovaného (tedy úkon adresovaný soudu), který může být učiněn v jakékoli přípustné formě (srov. § 41 odst. 2 OSŘ) a z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný žalobní nárok zcela, z části, nebo v jeho základu uznává. Není přitom rozhodující, zda a jak je takový procesní úkon označen a zda uznání nároků je vyjádřeno právě tímto slovním spojením. Procesní úkon, jímž žalovaný nepochybně projevuje nejen vědomost o svém dluhu, vyplývajícím ze žalobního nároku, ale i vůli (ochotu) nárok nepodmíněně uspokojit, je třeba vždy považovat za uznání nároku s účinky podle § 153a OSŘ. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4.2002 sp.zn. 29 Odo 522/2001) Taktomu bylo i v tomto případě, kdy žalovaný uznal svůj dluh a projevil jednoznačnou vůli jej uhradit. Procesní úkon žalovaného bylo třeba posoudit jako uznání nároku ve smyslu § 153a OSŘ. 7. Pro úplnost soud dále pouze ve vztahu k učiněným závěrům shora uvádí, že by se příčilo zásadě rychlosti a soustředěnosti řízení, pokud by výkladem příslušných ustanovení (§ 153a OSŘ a § 157 odst. 3 OSŘ) měla být omezována účinnost těch procesních institutů, které byly do procesního práva inkorporovány právě za účelem zjednodušení a zrychlení občanského soudního řízení. Ustanovení o možnosti vydat rozsudek pro uznání (§ 153a OSŘ) k těmto institutům zajisté patří, přičemž z uvedeného důvodu již nebylo třeba, aby soud vymezil hmotněprávní základ (podmínky) na základě nichž by věc rozhodoval. 8. Hovoří-li totiž ustanovení § 157 odst. 3 OSŘ o náležitostech odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání, zmiňuje výslovně pouze předmět řízení (popis čeho se žalobce po žalovaném domáhá a proč, tj. vymezení skutku) a stručný výklad důvodů pro postup podle § 153a odst. 3 OSŘ, pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání (tj. zdůvodnění, že došlo ke splnění podmínek). Skutkové okolnosti vylíčené v žalobě musí být podřaditelné pod příslušná ustanovení právních norem (je totiž nutné zvažovat, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít smír), není však třeba tvrzené skutkové okolnosti v rozsudku pro uznání podřazovat pod příslušnou právní normu, neboť soud není povolán posuzovat důvodnost či oprávněnost žalobního návrhu. (srovnej např. rozsudek NS ČR ze dne 27.3.2013 sp.zn. 33 Cdo 3498/2012) 9. Soud v této souvislosti musel uvést i to, že s ohledem na toto posouzení úkonu žalovaného měl s ohledem na dikci § 153a odst. 1 OSŘ povinnost rozhodnout rozsudkem pro uznání, když byl nárok uplatněný žalobou ze strany žalovaného uznán. Opačný postup soudu by pak jednoznačně poškodil žalobkyni. S ohledem na výše uvedené tak soud rozhodl rozsudkem pro uznání zcela v intencích projeveného uznání ze strany žalovaného, přičemž stanovil žalovanému povinnost uhradit dluh v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 621,50 Kč splatných vždy do 25. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž nabude právní moci tento rozsudek, a to pod tíhou ztráty výhody splátek, kdy tato výše byla navržena žalobkyní s ohledem k celkové výši dluhu žalovaného a jeho současným možnostem, jak soud již výše uvedl. Stejně tak se tato povinnost vztahovala i k náhradě nákladů řízení, kdy tyto byly vypoč