2 C 172/2025-49 — Okresní soud v Uherském Hradišti

Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 266,21 Kč s 12% úrokem z prodlení ročně z částky 17 338,28 Kč od 30. 4. 2025 do zaplacení a částky 423,24 Kč jako smluvní pokuty (0,1 % denně z částky 16 999,98 Kč od 28. 1. 2025 do 28. 4. 2025) s odůvodněním, že dne 28. 12. 2024 uzavřela s žalovaným distančním způsobem (www., Anonymizováno, .cz) smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým limitem až do výše 25 600 Kč, na jejímž základě mu téhož dne poskytla bezhotovostním převodem na účet č. , č. účtu, částku 17 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit včetně sjednaných úroků a poplatků tak, že první splátka byla splatná dne 27. 1. 2025 a konec kreditového rámce měl nastat dne 21. 6. 2026. Žalovaný na dlužnou částku neuhradil ničeho a to ani přes upomínání, proto žalobkyně podala tuto žalobu.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud věc rozhodl bez nařízení jednání.Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů má soud za prokázané následující skutečnosti: Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 28. 12. 2024 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru „, Anonymizováno, “ č. , hodnota, , kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše 25 600 Kč a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit tak, že první splátku uhradí do 27. 1. 2025 a kreditní rámec skončí dne 21. 6. 2026. Účastníci si sjednali denní úrok ve výši 0,933 % a poplatek za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky. RPSN činila 1422,87 %. Pro případ prodlení s úhradou dlužné částky se účastníci dohodli, že žalovaný zaplatí žalobkyni smluvní pokutu 0,1 % denně z celkové dlužné částky. Žalobkyně poskytla žalovanému dne 28. 12. 2024 částku 17 000 Kč na bankovní účet č. , č. účtu, . Vlastnictví účtu žalovaným bylo prokázáno notifikační platbou ve výši 1 Kč a sdělením banky. Splatnost dlužné částky nastala dne 27. 1. 2025. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 29. 8. 2025 odeslanou dne 2. 9. 2025.Žalobkyně k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před zavřením smlouvy o úvěru sdělila, že vycházela ze skutečností sdělených žalovaným a sice, že žije sám, jeho pravidelné měsíční výdaje na půjčky činí 5 500 Kč, pravidelné měsíční výdaje na bydlení 14 300 Kč, další nezbytné výdaje 0 Kč a ostatní zbytné výdaje jsou ve výši 3 000 Kč. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu činila 27 833 Kč (dle výpisu o posouzení úvěruschopnosti) a 25 000 Kč (dle sdělení žalobkyně k výzvě soudu ze dne 18. 2. 2026), výše čistého měsíčního příjmu uvedeného žalovaným pak činila 30 000 Kč. Žalobkyně dále provedla lustraci žalovaného v centrální evidence exekucí, insolvenčním rejstříku, výpisu z registru neplatných dokladů, výpisu z registru PČR hledaných osob, výpisu z registru politicky aktivních osob (registr Starostové), výpisu z katastru nemovitostí, kde zjišťovala platnost adresy, výpisu z registru „sankční seznamy“ a z interního registru historie klienta. Nadto také uvedla, že provedla lustraci v CNCB. Výdaje žalovaného v tvrzené celkové výši 22 800 Kč nebyly nijak doloženy a ani žalobkyní nijak zkoumány, přestože věděla, že žalovaný vlastní bankovní účet, z kterého mohla alespoň rámcově tvrzené výdaje zjistit a ověřit. Nezabývala-li se žalobkyně nijak podrobněji výdaji žalovaného a to i přesto, že věděla, že žalovaný je vlastníkem bankovního účtu (dle jejího sdělení zjišťovala pouze příjmy žalovaného z jeho účtu prostřednictvím služeb společnosti Kontomatik), pak neposuzovala úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých informací a dle výsledku takového posouzení musela mít důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Závěr o důvodných pochybnostech o schopnosti žalovaného splácet úvěr podporuje i fakt, že žalovaný na dluh nezaplatil ničeho. Částka jistiny byla ponížena o částku připadající na úhradu jistiny z úhrady ověřovacího poplatku ve výši 1 Kč, který byl započten na úhradu dluhu.Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky (ve smlouvě označeny také jako poplatek za vyplacení tranše). Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 zákona č. 257/2016 Sb. šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stíhala žalobkyni jako poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů, tak jak ukládá § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr přestože existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet založené na nedostatečném posouzení výdajů žalovaného. Závěr o důvodných pochybnostech o schopnosti žalovaného splácet úvěr je podpořen i zjištěním o faktickém splácení, když žalovaný na dluh nezaplatil ničeho.Důsledek porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu. Z těchto důvodů soud posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 16 999,98 Kč (po odečtení úhrady části ověřovacího poplatku) a konstatoval důvodnost žaloby jen do částky 16 999,98 Kč. V důsledku neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (úroky, poplatky, smluvní pokuty), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.Soud nemohl stanovit splatnost jistiny dle možností žalovaného tak, jak ukládá ustanovení § 87 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., neboť žalovaný byl v řízení zcela nečinný a v důsledku toho zůstaly jeho možnosti vrácení dluhu neprokázány. Žalovaný se svým pasivním postojem vzdal ochrany, která je mu poskytována dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., který předpokládá aktivní přístup spotřebitele prokazujícího své možnosti k vrácení dluhu a tím odvrací negativní dopad jednorázové splatnosti jistiny v případě absolutně neplatné smlouvy. Z těchto důvodů nepostupoval soud při stanovení splatnosti dluhu dle speciální úpravy ustanovení § 87 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., nýbrž podle úpravy bezdůvodného obohacení dle zákona č. 89/2012 Sb. a vázal splatnost jistiny na výzvu věřitele dle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Jelikož žalovaný nesplnil dluh ani poté, co byl žalobkyní vyzván k úhradě výzvou dne 2. 9. 2025, ocitl se po uplynutí lhůty, tj. od 9. 9. 2025 v prodlení dle § 1968 o. z. a žalobkyni vznikl nárok také na úroky z prodlení dle § 1970 ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 11,50 % ročně.O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, když převážně úspěšnému žalovanému v důsledku jeho nečinnosti žádné náklady řízení nevznikly.