11 C 231/2021-26 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 2 040 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovaný dne [datum] při jízdě linkou [číslo] dne [datum] při jízdě linkou [číslo] veřejné hromadné dopravy provozované žalobkyní neprokázala přepravnímu kontrolorovi platným jízdním dokladem, a vznikla mu tak povinnost zaplatit žalobkyni přirážku k jízdnému ve výši 1 000 Kč a jízdné ve výši 20 Kč za každou z výše uvedených přeprav. 2. Jelikož je v dané věci možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastnici svým postojem dali najevo souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, dospěl soud k závěru, že podmínky stanovené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jsou splněny, a rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že žalovaný cestoval prostředky veřejné hromadné dopravy provozovanými žalobkyní, a to linkou [číslo] dne [datum] a linkou [číslo] dne [datum], avšak na výzvu pověřené osoby se neprokázal platným jízdním dokladem, čímž mu vznikla povinnost zaplatit přirážku k jízdnému ve výši 1 000 Kč a jízdné ve výši 20 Kč za každou z výše uvedených přeprav. Dlužné jízdné a přirážka byly splatné v den předmětné jízdy. Žalovaný však dlužné jízdné s přirážkou v celkové výši 2 040 Kč nezaplatil, ačkoli mu žalobkyně zaslala dne [datum] výzvu k plnění. 4. Po právní stránce posoudil soud tuto věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), zákona č. 266/1994 Sb., o drahách (dále jen„ zákon o drahách“) a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen„ zákon o silniční dopravě“), na nějž navazuje vyhláška č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní přepravu. Mezi účastníky byly platně uzavřeny smlouvy o přepravě osob (§ 2550 a násl. o. z.), na jejichž základě měla žalobkyně povinnost přepravit žalovaného do místa určení a žalovaný měl povinnost zaplatit za přepravu jízdné dle aktuálního tarifu žalobkyně. Když se žalovaný při kontrole na výzvu pověřené osoby neprokázal platným jízdním dokladem, porušil tím podmínky přepravního řádu, čímž mu vznikla povinnost zaplatit jízdné a přirážku jízdného stanovenou dopravcem ve smluvních přepravních podmínkách, která nesmí přesáhnout 1 500 Kč (§ 37 odst. 5 písm. b) a odst. 6 zákona o drahách, § 18a odst. 2 písm. c) a odst. 3 zákona o silniční dopravě). Se splněním uvedené povinnosti se žalovaný ocitl dnem následujícím po uskutečnění každé uvedené jízdy v prodlení (§ 1968 věta první o. z.), a žalobkyni tak vzniklo právo požadovat po něm za dobu prodlení úrok z prodlení z jednotlivých dlužných částek dle § 1970 o. z. ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení. 5. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku a podané žalobě zcela vyhověl. 6. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud žalobkyni, která byla ve věci zcela úspěšná, vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva ve výši 600 Kč Tyto náklady tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 200 Kč. Náhradu hotových výdajů přiznal soud žalobkyni podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ vyhláška“), podle nějž činí výše náhrady částku 100 Kč za každý úkon, tedy za dva úkony (návrh ve věci samé a výzva k plnění dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky) částku ve výši 200 Kč. 7. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů spočívajících v odměně za zastupování advokátem, neboť v tomto případě nepovažuje náklady právního zastoupení za účelně vynaložené. V tomto řízení jde o věc, která je typově velmi jednoduchá po skutkové i právní stránce. Žalobkyně musí být sama adekvátně vybavena materiálně i personálně pro takové vymáhání pohledávek, které je pro ni běžné. Pohledávky žalobkyně na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému jsou obdobné, liší se pouze osoby žalovaných, data a linky přepravy, případně výše jízdného či přirážky. Podávání těchto formulářových žalob (resp. návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu), spočívající fakticky pouze ve změně uvedených údajů, je činností rutinní, která nevyžaduje odborné znalosti. Činnost advokáta tedy v této věci nemá odbornou, nýbrž administrativní povahu. Uplatňování takto jednoduchých nároků vzhledem k výše uvedenému zásadně nevyžaduje právní zastoupení a v tomto řízení nenastaly žádné mimořádné okolnosti, jež by vybočovaly z obvyklého průběhu řízení daného typu, které by případně právní zastoupení odůvodňovaly. Jelikož se žalobkyně nechala zastoupit advokátem, aniž by pomoc advokáta potřebovala, a požadovala náhradu nákladů s tím spojených, považuje soud toto jednání žalobkyně za zneužití práva na zastoupení advokátem, a proto nemá náklady právního zastoupení v tomto případě za účelně vynaložené (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 988/12). Soud tudíž žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši, na jakou by měla nárok, kdyby nebyla zastoupena. 8. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně coby advokáta. 9. Lhůty k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud žalovanému v délce tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Důvody pro stanovení delší lhůty nebo pro rozložení plnění do splátek soud neshledal.