33 C 178/2021-25 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 9 260 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) uzavřela dne [datum] se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na základě které byla žalovanému dočasně poskytnuta částka 10 000 Kč. Za poskytnutí zápůjčky byla sjednána částka 7 690 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 400 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 000 Kč, poplatek za hotovostní režim splátek ve výši 4 000 Kč a poplatek za pojištění ve výši 290 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný ve Smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 58 týdenních splátkách po 305 Kč. Žalovaný sjednané splátky neplnil, když uhradil pouze částku 8 430 Kč. Výše nesplacené jistiny činí 7 014,49 Kč a výše nesplaceného souhrnného poplatku činí 2 245,51 Kč. Požadovaný kapitalizovaný úrok ve výši 6 308,72 Kč představuje úrok ve výši 23,72 % z částky 7 014,49 Kč ode dne následujícího po splatnosti celé zápůjčky ([datum]) do data postoupení pohledávky ([datum]). Požadovaný kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2 130,05 Kč představuje zákonný úrok z prodlení z částky 7 014,49 Kč od marného uplynutí týdenní lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru ([datum]) do data postoupení pohledávky ([datum]). 2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: 4. Na žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovaným ve výši 9 260 Kč s příslušenstvím ze Smlouvy uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně. Žalovaný si při uzavření Smlouvy převzal v hotovosti částku 10 000 Kč. Žalovaný se Smlouvou zavázal uhradit právnímu předchůdci žalobkyně částku 17 690 Kč, tvořenou jistinou ve výši 10 000 Kč a souhrnným poplatkem ve výši 7 690 Kč v 58 týdenních splátkách po 305 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě žalované pohledávky do [datum]. Žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobkyně částku 8 430 Kč. Žalovaný v zákaznické kartě uvedl příjem ve výši [částka] a výdaje ve výši [částka]. Příjmy žalovaného nebyly ke dni žádosti o zápůjčku doloženy. 5. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ z. s. ú.“). 6. Ust. § 9 odst. 1 z. s. ú. je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Soud proto musí tato ustanovení výkladat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 7. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu 33 Cdo 201/2018-141 ze dne 20. 3. 2019). Právní předchůdce žalobkyně neprovedl v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti dle požadavku náležité péče. Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr. 8. Je zcela zřejmé, že míra ochrany, kterou by spotřebiteli jakožto slabší straně zajišťovala relativní neplatnost, je výrazně nižší než v případě absolutní neplatnosti. Předně je zde problém informační asymetrie. Žalovaný by nejprve musel mít k dispozici informace, ze kterých by mohl dovodit, že poskytovatel úvěru porušil své povinnosti ohledně kontroly úvěruschopnosti. Dále by si musel být vědom skutečnosti, že mu zákon umožňuje vznést námitku relativní neplatnosti. A konečně by tuto námitku musel vznést v rámci promlčecí lhůty. Soud v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17, kde právní věta zní:„ Při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.“ Soud v souladu s tímto výkladovým pravidlem interpretoval § 9 odst. 1 z. s. ú. tak, že se jedná o neplatnost absolutní. 9. Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.) a soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni jistinu ve výši 1 570 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 570 Kč od [datum] do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 7 690 Kč s úrokem z prodlení v částce 2 130,05 Kč, s úrokem v částce 6 308,72 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 014,49 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 444,49 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 7 014,49 Kč od [datum] do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě, ocitl se žalovaný s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.). 10. Žalobkyni byla přiznána částka 1 570 Kč s příslušenstvím. Co do částky 7 690 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na jejich úhradu. Procesně úspěšnému žalovanému totiž žádné náklady řízení nevznikly.