8 C 208/2019-54 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba]) s žalovanou osobou uzavřela smlouvu o připojení a poskytování služeb retransmise prostřednictvím satelitu DIGI TV. Poté co byla smlouva ukončena, byla žalovaná povinna vrátit pronajaté technické zařízení (2 x Set-top box + 2 x přístupová karta) do 10 dnů, a jelikož tak neučinila, plyne ze smlouvy její povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu (a úrok z prodlení v zákonné výši). K dotazu soudu doplnila, že koncové zařízení (set-top box) bylo zakoupeno za celkovou částku 2 169,90 Kč a přístupová karta za cenu 344,47 Kč bez DPH. K tomu uvedla, že pro žalobkyni mají tato zařízení větší hodnotu, neboť se dají znovu použít, a to s ohledem na jejich životnost pro 3 – 5 zákazníků. Žalovaná se naopak k žalobě nijak nevyjádřila. 3. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o.s.ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 4. Ze smlouvy [číslo] (1. strana ze 3), dodatku smlouvy [číslo] ze dne [datum], jejíž součástí byly smluvními stranami nepodepsané všeobecné obchodní podmínky, a také formuláře o provedení ze dne [datum] soud zjistil, že se uvedenou smlouvou a dodatkem žalobkyně zavázala žalované dodávat služby a k tomu současně pronajala 2 x koncové zařízení set-top box (jinak také STB) a 2 x„ smart kartu“ (po výměně technikem STB pod sériovým č. [anonymizováno], resp. č. [anonymizováno], kartu [číslo] resp. [číslo]). Součástí smlouvy byly všeobecné podmínky a reklamační řád žalobkyně pro službu DIGI TV (dále jen„ VOP“), ze kterých soud zjistil, že v čl. 8 VOP bylo ujednáno, že do 10 dnů od ukončení smlouvy je žalovaný povinen pronajaté technické zařízení vrátit, a pokud tak neučiní, je žalobkyně oprávněna naúčtovat mu smluvní pokutu. Závazek uhradit smluvní pokutu včetně stanovení její výše v případě nevrácení technického zařízení byl sjednán ve smlouvě. V textu dodatku [číslo] bylo mimo jiné sjednáno, že pokud je uživatel v prodlení s vrácením (zničením apod.) přístupové karty, je sjednána smluvní pokuta ve výši 1 500 Kč, a za nevrácení (či zničení a pod.) STB je sjednána smluvní pokuta ve výši 5 000 Kč. 5. Z výzvy ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalované bylo žalobkyní oznámeno ukončení smlouvy dne [datum], žalovaná byla vyzvána k zaplacení smluvních pokut. 6. Z výzvy ze dne [datum] včetně poštovního podacího archu ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k vrácení shora uvedených technických zařízení a k úhradě smluvní pokuty v celkové výši 13 000 Kč také zástupcem žalobkyně z řad advokátů. 7. Z faktur [právnická osoba], ze dne [datum], resp. [datum], bylo zjištěno, že 1 STB zakoupila žalobkyně za částku 43,89 USD, tj. dle kurzu ke dni splatnosti [datum] ve výši 24,72 Kč za 1 USD za cenu cca 1 085 Kč, a 1„ smart kartu“ za cenu 6,37 EUR, tj. dle kurzu ke dni splatnosti [datum] ve výši 27,02 Kč za 1 EUR za cenu cca 172 Kč. 8. Z předložených listinných důkazů má soud za prokázaný následující skutkový stav: Žalobkyně s osobou žalovanou uzavřeli smlouvu, jejíž součástí bylo také zapůjčení koncových technických zářízení (2 x STB a 2 x přístupová karta – srov. shora). Povinnost vrátit poskytnuté technické zařízení do 10 dnů od ukončení smlouvy byla utvrzena smluvní pokutou ve výši 5 000 Kč v případě set-top boxů a 1 500 Kč v případě přístupových karet. Žalobkyně po ukončení smluvního vztahu opakovaně vyzvala žalovanou osobu k vrácení shora uvedených technických zařízení a zároveň vyúčtovala smluvní pokuty v celkové výši 13 000 Kč za prodlení se splněním povinnosti vrátit set-top box (2 x 5 000 Kč) a přístupovou kartu (2 x 1 500 Kč). Žalovaná ničeho nezaplatila ani na základě výzvy žalobkyně. Pořizovací cena STB činila cca 1 085 Kč. Pořizovací cena přístupové karty činila cca 172 Kč. 9. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah a aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Žalovaná po skončení smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací dočasně poskytnuté movité věci žalobkyni nevrátila. Žaloba není důvodná, neboť smluvní pokuta (dle § 2048 o.z.) byla sjednána v nepřiměřené výši. Smluvní pokuta mnohonásobně (cca 5 krát v případě STB a cca 9 krát v případě přístupové karty) převyšovala pořizovací cenu nevrácených věcí. Přestože smysl smluvní pokuty je nejen kompenzační, ale také preventivní, nelze mít za přiměřenou její výši, při které se oprávněnému ze smluvní pokuty v podstatě více vyplatí, pokud povinný ze smluvní pokuty splní podmínky pro její aktivaci. Na uvedeném nemůže nic změnit ani jiná pořizovací cena, kterou žalobkyně tvrdila jako vyšší, než jakou doložila předloženými důkazy (srov. shora), ani její tvrzení o tom, že navzdory pořizovací ceně, hodnota věcí je pro žalobkyni ve skutečnosti větší, neboť lze použít opakovaně. Je naopak notorietou, že spotřební zboží v čase cenu ztrácí, a na hodnotu věci nemůže mít vliv její příp.„ opakované použití“. Ostatně totožnou smluvní pokutou má žalobkyně ve smlouvě zajištěno i samotné zničení koncového zařízení. Ujednání o smluvní pokutě je proto neúčinné, neboť zakládá dle názoru soudu v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele (§ 1813 a 1815 o. z.). 10. Soud nemohl přistoupit ani k moderaci smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o.z., neboť mezi účastníky jde o vztah spotřebitelský. Čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 EHS (dále jen„ Směrnice“), podle něhož zneužívající klauzule nejsou pro spotřebitele závazné, představuje kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která umožňuje nastolit rovnost mezi těmito smluvními stranami (viz rozsudky Soudního dvora Evropské unie, dále jen„ SDEU“, ze dne [datum], Banco Español de Crédito, C [číslo], bod 40, a ze dne [datum], Banif [příjmení] [příjmení], C [číslo], bod 20). 11. V zájmu zajištění ochrany zamýšlené směrnicí Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) opakovaně zdůraznil, že nerovné postavení existující mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám Pokud má za tímto účelem soud k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, má povinnost posoudit z úřední moci zneužívající povahu klauzule spadající do působnosti směrnice a odstranit tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem. [příjmení], která je unijním právem přiznána vnitrostátnímu soudu v předmětné oblasti, se proto neomezuje na pouhou možnost vyslovit se k případně zneužívající povaze určité klauzule, nýbrž zahrnuje i povinnost posoudit tuto otázku z úřední moci, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu. Úkolem vnitrostátních právních řádů členských států, aby na základě zásady jejich procesní autonomie upravily procesní podmínky opravných prostředků sloužících k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva. Tyto podmínky však nesmí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), ani nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem v souladu zásadou efektivity (viz rozsudky SDEU ve věcech Banco Español de Crédito, resp. Banif [příjmení] [příjmení], bod 21, 22, 23, 26). SDEU kromě toho rozhodl, že vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu, ze kterého vychází ochrana, kterou Směrnice zajišťuje spotřebitelům, musí být její článek 6 považován za normu rovnocennou vnitrostátním pravidlům, která mají uvnitř vnitrostátního právního řádu status kogentních norem, které soud musí nebo může uplatnit z úřední moci (viz rozsudek SDEU ze dne [datum], Asturcom Telecomunicaciones, C [číslo], Sb. rozh. s . I [číslo], bod 52, a usnesení ze dne [datum], Pohotovost’, C [číslo], Sb. rozh. p I [číslo], bod 50). Je třeba mít za to, že tato kvalifikace se vztahuje na všechna ustanovení Směrnice, která jsou nezbytná k dosažení cíle sledovaného uvedeným článkem 6. SDEU uvedené ustanovení vyložil v tom smyslu, že vnitrostátní soud musí vyvodit veškeré důsledky, které podle vnitrostátního práva vyplývají ze zjištění zneužívající povahy dotče