70 C 11/2021-60 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala zaplacení částky 9 300,96 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] uzavřené dne 7. 8. 2017 mezi žalobkyní a žalovaným, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky v celkové výši 17 016,55 Kč. Na celkových splátkách (tj. na jistinu, úroky, pojistné atd.) žalovaný uhradil celkem 18 813 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně uvedla, že tuto posoudila na základě informací požadovaných a získaných od žalovaného, kdy výši příjmu ověřila telefonicky u zaměstnavatele a nahlédnutím do veřejných registrů a zároveň z výpisu účtu žalovaného. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný spolu dne 7. 8. 2017 uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované finanční prostředky v celkové výši 17 016,55 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s obchodním úrokem a poplatky splácet. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 18 813 Kč. Dopisy ze dne 1. 4. 2020 a 1. 7. 2020 žalobkyně odstoupila od smlouvy a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, přímo do úvěrové smlouvy bylo smluvními stranami uvedeno, že čistý měsíční příjem žalovaného je 14 500 Kč, výdaje žalovaného tvoří 2 500 Kč nájemné/hypotéka, 1 000 Kč splátky jiných úvěrů, 2 000 Kč jiné závazky. K ověření údajů žalovaný předložil str. 1 výpis z běžného účtu žalovaného [číslo] za období 1. 7. 2017 až 31. 7. 2017, ze kterého vyplývá, že mu dne 10. 7. 2017 byla připsána na účet částka 10 977 Kč a dne 7. 7. 2017 mu byla připsána půjčka od [anonymizována dvě slova] ve výši 34 300 Kč, dne 7. 7. 2017 zároveň žalovaný předčasně uhradil„ půjčku 3“ a„ půjčku 4“ ve výši 24 567,24 Kč a 4 768,84 Kč; počáteční zůstatek byl - 88,66 Kč, konečný zůstatek - 68,74 Kč. 4. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). 5. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že provedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet. 6. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba], dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). 7. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 8. V daném případě má soud za to, že zkoumání úvěruschopnosti žalované bylo ze strany žalobkyně nedostatečné, neboť jeho cílem zjevně bylo pouze formálně dostát liteře zákona ukládající žalobkyni povinnost schopnost úvěruschopnost dlužníka zkoumat - žalobkyně prokazatelně při posuzování vycházela zejména z údajů uvedených žalovaným, které podrobněji neověřovala. Pokud jde o výši příjmu, z provedeného dokazování výše příjmu žalovaného 14 500 Kč nevyplývá; nadto předložení jediného výpisu z účtu považuje soud v tomto směru za nedostatečné, když jediný výpis z účtu není schopen doložit průměrnou výši příjmu žalovaného v čase. Z předloženého výpisu z účtu rovněž vyplývá, že žalovanému byla necelé dva měsíce před uzavření úvěrové smlouvy poskytnuta jiná půjčka od jiného poskytovatele ve výši 34 300 Kč, ze které zřejmě byly předčasně splaceny další dvě dřívější půjčky, a to vše za situace, kdy počáteční i konečný zůstatek na účtu byl záporný. Protože žalobkyně tak nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je úvěrová smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.). 9. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je obecně povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům ve výši 17 016,55 Kč vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.); provedeným dokazováním však bylo zjištěno, že žalovaný žalobkyni uhradil již celkem částku ve výši 18 813 Kč, tedy jeho dluh vůči žalobkyni byl již zcela uhrazen. S ohledem na uvedené soud žalobu v celém rozsahu zamítl, když nárok uplatňovaný žalobou převyšuje bezdůvodné obohacení žalovaného (výrok I.). 10. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když ve věci byl zcela úspěšný žalovaný, měl by proto vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.