70 C 136/2021-20 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 15. 10. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 675 Kč s vyčísleným zákonným úrokem z prodlení ve výši 60,29 Kč s odůvodněním, že vyzvala žalovaného coby odběratele elektřiny k provedení řádné přihlášky k placení televizního poplatku, případně k zaslání čestného prohlášení, že nevlastní ani neužívá televizní přijímač. Žalovaný na výzvu nereagoval, proto se považuje za poplatníka televizního poplatku s povinností platit televizní poplatek ve výši 135 Kč měsíčně. Žalovaný nedostál své poplatkové povinnosti a dluží žalobkyni poplatky za období září 2019 až ledna 2020 v celkové výši 675 Kč s výše specifikovaným kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení zůstal zcela pasivním. 3. Vzhledem k tomu, že v dané věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, pročež soud předpokládal, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání neměl námitek. 4. Z předložených listinných důkazů vzal soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného výzvou ze dne 29. 5. 2019, aby se ve lhůtě 30 dnů přihlásil k placení televizního poplatku, nebo ve stejné lhůtě zaslal žalobkyni vyplněné čestné prohlášení, že nevlastní nebo neužívá televizní přijímač. Zároveň byl žalovaný upozorněn, že marným uplynutím lhůty ke splnění oznamovací povinnosti, se bude žalovaný považovat za poplatníka televizního poplatku. Žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval, proto se od srpna 2019 považuje za poplatníka televizního poplatku. Žalovanému bylo zařazení do evidence plátců televizního poplatku oznámeno dne 29. 8. 2019. Žalovaný porušil svou zákonnou povinnost zaplatit žalobkyni televizní poplatek ve výši 135 Kč za každý z kalendářních měsíců od září 2019 do ledna 2020. Žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dlužných televizních poplatků. 5. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: 6. Žalovaný jako odběratel elektřiny připojený k distribuční soustavě byl povinen podle § 3 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon o rozhlasových a televizních poplatcích“) platit žalobkyni televizní poplatek. Platit televizní poplatek byl žalovaný povinen žalobkyni jako provozovateli televizního vysílání dle § 7 odst. 1 tohoto zákona. Dle § 7 odst. 2 tohoto zákona je žalovaný jako fyzická osoba povinen platit televizní poplatek nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž se žalovaný stal poplatníkem se splatností nejpozději do patnáctého dne příslušného kalendářního měsíce. Výše televizního poplatku činí 135 Kč měsíčně dle § 6 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích. Jelikož byl žalovaný s úhradou dlužných televizních poplatků v prodlení, má žalobkyně nárok na úrok z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení každého z jednotlivých měsíčních poplatků. Soud ve shodě s žalobou žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení v kapitalizované výši v souhrnné částce 60,29 Kč, který žalobkyně požadovala vždy zvlášť ke každé z pěti dlužných částek televizního poplatku 135 Kč od jejich jednotlivých splatností (16. 9. 2019, 16. 10. 2019, 16. 11. 2019, 16. 12. 2019 a 16. 1. 2020) do 15. 10. 2020 (tj. ke dni podání žaloby). 7. S ohledem na vše shora uvedené soud shledal žalobní nárok důvodným, a proto žalobě vyhověl (výrok ad I.). 8. O náhradě nákladů řízení (výrok ad II.) soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná, proto jí soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Za náklady potřebné k účelnému uplatňování práva však soud v této věci nepovažuje náklady na právní zastoupení žalobkyně. Pokud je činnost žalobkyně financována převážně výběrem televizních poplatků, je namístě po žalobkyni požadovat, aby si sama zajistila jejich správu a vymáhání. Ve sporech o zaplacení dlužných televizních poplatků nelze totiž paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru České televize (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013 nebo I. ÚS 3768/14 ze dne 6. 2. 2015). V této věci pak k ničemu mimořádnému, co by odůvodňovalo přiznat náklady právního zastoupení, nedošlo. Jelikož se jednalo o právně jednoduchou věc, kdy žalobkyně disponuje patřičným právním aparátem pro vymáhání televizních poplatků, soud neshledal náklady právního zastoupení být účelně vynaloženými. Soud tak při určení náhrady nákladů řízení postupoval, jako kdyby žalobkyně nebyla právně zastoupena a přiznal jí na nákladech řízení zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a paušální náhradu nákladů za podání žaloby a za výzvu k plnění ve výši 2x 100 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem 600 Kč. 9. Soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud s ohledem na charakter uložených povinností třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.