76 C 284/2021-19 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne 27. 10. 2021 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 835 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače, čímž mu vznikla ze zákona povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku a zároveň platit tento poplatek ve výši 135 Kč měsíčně žalobkyni. Žalovaný se jako poplatník přihlásil dne 1. 6. 2014. Žalovaný nedostál své poplatkové povinnosti a dluží žalobkyni poplatky za období od listopadu 2018 do července 2020 v celkové výši 2 835 Kč. Dále se žalobkyně domáhala úroku z prodlení v kapitalizované výši 555,96 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení zůstal zcela pasivní. 3. Vzhledem k tomu, že v dané věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud v souladu s § 115a, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemá námitek. 4. Z předložených listinných důkazů vzal soud za prokázané, že žalovaný se v měsíci červen 2014 přihlásil jako poplatník televizních poplatků, když přihlásil televizní přijímač. Žalovaný nezaplatil televizní poplatek za období od listopadu 2018 do července 2020. Žalobkyně žalovaného opakovaně vyzvala k úhradě dlužných televizních poplatků. 5. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: 6. Žalovaný se stal vlastníkem televizního přijímače, proto mu ve smyslu § 2 odst. 2 a § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (dále jen„ zákona o rozhlasových a televizních poplatcích“) vznikla poplatková povinnost. Platit televizní poplatek byl žalovaný povinen žalobkyni jako provozovateli televizního vysílání dle § 7 odst. 1 tohoto zákona. Dle § 7 odst. 2 tohoto zákona je žalovaný jako fyzická osoba povinen platit televizní poplatek nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž se žalovaný stal poplatníkem se splatností nejpozději do patnáctého dne příslušného kalendářního měsíce. Výše televizního poplatku činí 135 Kč měsíčně dle § 6 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích. Nezaplatí-li poplatník dle § 10 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích televizní poplatek ani na základě výzvy žalobkyně, může se žalobkyně domáhat svého práva u soudu včetně práva na zaplacení úroku z prodlení. 7. Soud žalobu shledal zcela důvodnou, když žalovaný byl v předmětném období poplatníkem televizního poplatku, který však žalobkyni jako provozovateli televizního vysílání neuhradil, a to ani přes výzvu. Žalobkyně se tak svého práva mohla domáhat u soudu. Důsledně tomu soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. 8. Jelikož byl žalovaný s úhradou dlužných televizních poplatků v prodlení, má žalobkyně nárok na úrok z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud ve shodě s žalobou žalobkyni přiznal úrok z prodlení v kapitalizované výši 555,96 Kč. 9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná, proto jí soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Za náklady potřebné k účelnému uplatňování práva však soud v této věci nepovažuje náklady na právní zastoupení žalobkyně. Pokud je činnost žalobkyně financována převážně výběrem televizních poplatků, je namístě po žalobkyni požadovat, aby si sama zajistila jejich správu a vymáhání. Ve sporech o zaplacení dlužných televizních poplatků nelze totiž paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru České televize (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24.7.2013 nebo I. ÚS 3768/14 ze dne 6.2.2015). V této věci pak k ničemu mimořádnému, co by odůvodňovalo přiznat náklady právního zastoupení, nedošlo. Jelikož se jednalo o právně jednoduchou věc, kdy žalobkyně disponuje patřičným právním aparátem pro vymáhání televizních poplatků, soud neshledal náklady právního zastoupení za účelně vynaložené. Soud tak při určení náhrady nákladů řízení postupoval, jako kdyby žalobkyně nebyla právně zastoupena a přiznal ji na nákladech řízení zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a paušální náhradu nákladů za podání žaloby a za výzvu k plnění ve výši 2x 100 Kč dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem 600 Kč. 10. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.