37 C 192/2024-43 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”).Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Tento nárok dle tvrzení strany žalující představuje plnění, které byl žalovaný povinen zaplatit původnímu věřiteli (, právnická osoba, .) z titulu úvěrové smlouvy, resp. smlouvy o poskytnutí kontokorentu ze dne , datum, , která byla sjednána jako dodatek ke smlouvě o poskytování bankovních služeb ze dne , datum, (uzavřenou s právní předchůdkyní , právnická osoba, , Anonymizováno, ). Na běžném účtu a v rámci úvěrového kontokorentního rámce vzniknul záporný zůstatek v celkové výši , částka, , dále poplatek 3 x , částka, za tři zaslané upomínky k úhradě a příslušenství pohledávky v podobě smluvního úroku ve výši 29 % ročně a zákonného úroku z prodlení.Uvedená pohledávka byla původním věřitelem postoupena žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, .Podle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému, s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni a tím i právní nástupnictví žalobkyně bylo prokázáno smlouvou o postoupení pohledávky včetně seznamu postoupených pohledávek. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně – tzn., že žalobkyni svědčí práva z postoupené pohledávky.Dne , datum, žalovaný nárok žalobkyně v celém rozsahu uznal.S ohledem na shora uvedené rozhodl soud ve věci rozsudkem pro uznání dle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř., neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír ve smyslu ustanovení § 99 odst. 1 o. s. ř. a nároky uplatněné žalobou nejsou v rozporu s hmotným právem (až na výjimku uvedenou níže).Soud výrokem II. zamítnul část požadovaného smluvního úroku ve výši 29 % z částky , částka, od , datum, do zaplacení, neboť v zamítnuté části šlo o nárok uplatněný v rozporu s kogentní hmotněprávní normou, konkrétně § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (viz čl. II bod 1 novely č. 186/2020 Sb.): „U dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.“ Žalobkyně tedy má nárok pouze na smluvní úrok ve sjednané výši prvních 90 dnů prodlení žalovaného a následně má právo na úrok ve výši 15 % ročně z jistiny úvěru. Jelikož byl skutkový stav mezi stranami nesporný, soud v tomto ohledu neprováděl dokazování předloženými listinami a v této části pouze právně posoudil oprávněnost požadovaného smluvní úroku. Jelikož jde o relativně samostatný nárok, soud uznání žalovaného vztáhnul na tu část, která byla požadována po právu (nerozporně s uvedenou kogentní normou) a ve zbytku nárok zamítnul (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1878/2022).O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, . Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky , částka, za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši , částka, dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, . Soud nepřiznal žalobkyni náhradu za podání ze dne , datum, , neboť obsahovalo tvrzení, která měla být obsažena již v žalobním návrhu, a proto nešlo o účelně vynaložený náklad.