14 C 242/2025-38 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 13 237 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že s žalovanou uzavřel dne , datum, nájemní smlouvu, na základě které žalovaná užívala bytovou jednotku ve vlastnictví žalobce č. , číslo bytové jednotky, v budově č. p. , číslo budovy, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, . Žalovaná byla povinna hradit nájemné a zálohy na úhrady za plnění spojená s užíváním bytu. Žalovaná však neuhradila nedoplatek na vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok , rok, ve výši 13 237 Kč. Žalovaná tento dluh uznala co do důvodu i výše uznáním dluhu ze dne , datum, . Zároveň se zavázala uhradit dluh ve 24 splátkách s tím, že při prodlení s dílčí splátkou nastává automaticky splatnost celého dluhu. Žalovaná neuhradila první splátku splatnou dne , datum, , proto nastala splatnost celého dluhu dne , datum, . Ani po doručení předžalobní výzvy žalovaná neuhradila ničeho. Žalobce se proto domáhal zaplacení dlužné částky společně se zákonným úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl věc bez nařízení jednání, jelikož vycházel z toho, že žalobcem předložené listinné důkazy poskytují pro rozhodnutí dostatečný podklad, žalobce ani žalovaná se k výzvě soudu, zda s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí, ve stanovené lhůtě nevyjádřili, proto soud předpokládá, že proti tomuto postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.5. Z uznání dluhu ze dne , datum, soud zjistil, že jej podepsala žalovaná jako dlužník, přičemž její podpis je úředně ověřen. Jako věřitel je uveden žalobce. Žalovaná uznala dluh vůči věřiteli (žalobci) v celkové výši 13 237 Kč na vyúčtování služeb za rok , rok, spojených s užíváním bytu, který vznikl na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne , datum, , na základě které byla žalovaná oprávněna užívat bytovou jednotku ve vlastnictví žalobce č. , číslo bytové jednotky, v budově č. p. , číslo budovy, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, . Dluh žalovaná uznala co do důvodu i výše a zavázala se jej splatit ve 24 pravidelných splátkách počínaje první splátkou splatnou dne , datum, . Dále zde bylo ujednání o tom, že pro případ prodlení se zaplacením jakékoli splátky se bez výzvy automaticky prvním dnem prodlení stává splatným celý dluh.6. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovanou k úhradě dluhu s odkazem na uznání dluhu ze dne , datum, , kdy splatnost dluhu nastala dne , datum, , jelikož žalovaná neuhradila první splátku splatnou dne , datum, .7. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Dne , datum, žalovaná uznala svůj dluh vůči žalobci v celkové výši 13 237 Kč z vyúčtování služeb za rok , rok, spojených s užíváním bytu, který vznikl na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne , datum, , na základě které žalovaná užívala bytovou jednotku č. , číslo bytové jednotky, v budově č. p. , číslo budovy, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, . Žalovaná se zavázala dluh splatit ve 24 pravidelných splátkách počínaje první splátkou splatnou dne , datum, a pro případ prodlení se zaplacením jakékoli splátky se prvním dnem prodlení měl stát automaticky splatným celý dluh. Žalobce sice tuto dohodu o úhradě dluhu ve splátkách nepodepsal, z jeho následného jednání, zejména ze zaslané předžalobní výzvy, však jednoznačně vyplývá, že tuto dohodu o splátkách akceptoval. Žalovaná však neuhradila ani první splátku a ani po předžalobní výzvě neuhradila ničeho.8. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že žalovaná písemně uznala co do důvodu a výše dluh vůči žalobci.9. Podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.10. Podle § 1931 o. z. bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.11. Podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.12. Uznání dluhu je jednostranným právním jednáním dlužníka adresovaným věřiteli, jímž činí písemnou formou výslovné uznávací prohlášení směřující k potvrzení existence dluhu, včetně jeho důvodu a výše. Důsledkem takového uznání je vznik vyvratitelné právní domněnky, že dluh v době uznání v uznaném rozsahu trval a důkazní břemeno se přesouvá na dlužníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1091/2022-II.). Jedná se o samostatný zajišťovací institut, který zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní jednání (§ 545 a násl. o. z.) je k jeho platnosti třeba písemná forma a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Uznání dluhu zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že pokud v řízení nevyšel najevo opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 21 Cdo 2226/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001 sp. zn. 29 Cdo 633/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 29 Odo 180/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004 sp. zn. 32 Odo 1160/2003 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2206/2010). Uznání dluhu není samostatným zavazovacím důvodem a existuje-li právní důvod plnění, není uznáním dluhu nahrazen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 33 Cdo 1368/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012 sp. zn. 28 Cdo 344/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. 33 Cdo 897/2010).13. Soud dospěl k závěru, že žalovaná v uznání dluhu ze dne , datum, platně uznala svůj dluh vůči žalobci co do důvodu i výše dle § 2053 o. z. Uznání dluhu splňuje všechny formální i obsahové náležitosti dle § 2053 o. z. Uznání dluhu bylo učiněno žalovanou v písemné formě, nadto podpis žalované na listině je i úředně ověřen. Žalovaná dluh zcela konkrétně specifikovala co do důvodu, který vymezila jako dluh na vyúčtování služeb za rok , rok, spojených s užíváním bytu, který vznikl na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne , datum, , na základě které byla žalovaná oprávněna užívat bytovou jednotku ve vlastnictví žalobce č. , číslo bytové jednotky, v budově č. p. , číslo budovy, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, . Žalovaná rovněž zcela konkrétně specifikovala dluh co do výše 13 237 Kč. Z obsahu této listiny, na níž byl projev vůle uznat dluh zaznamenán, je zřejmé kdo jej činí, vůči komu směřuje a je zde dostatečně určitě projevena vůle žalované uznat dluh co do důvodu a výše. Z tohoto důvodu žalobci svědčí vyvratitelná domněnka, že dluh v době uznání existoval a trval. Podle § 133 o. s. ř. se tak břemeno důkazní ohledně neexistence dluhu přesouvá na žalovanou. Bylo tedy na žalované, aby případně tvrdila a prokázala, že dluh ve výši 13 237 Kč na vyúčtování služeb za rok , rok, spojených s užíváním bytu nevznikl či zanikl.14. Žalovaná však byla v řízení zcela pasivní, na výzvu soudu k vyjádření k žalobě nereagovala. Žalovaná tedy ani nevznesla jakékoli námitky, jimiž by vyvratitelnou domněnku existence dluhu v době uznání zpochybnila, tedy ani netvrdila žádné skutečnosti, jimiž by domněnku existence dluhu na vyúčtování služeb vyvrátila. Jelikož domněnka existence dluhu nebyla v průběhu řízení vyvrácena, je soudem dle