17 C 143/2024-15 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

Žalobce se domáhal zaplacení částky 86 261,96 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , dne 27. 4. 2021. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 40 000 Kč, dlužné části poplatku ve výši 46 261,96 Kč, úroku a zákonného úroku z prodlení.Žalobce se z účasti u jednání omluvil, žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k jednání nedostavil ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání, proto soud rozhodoval v jeho nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným dne 27. 4. 2021, jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 40 000 Kč, který se žalovaná zavázal zaplatit spolu s poplatkem ve výši 48 392 Kč, který sestává z úroku ve výši 38 564 Kč (úroková sazba 86 %), poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatku za komfortní a flexibilní splácení ve výši 8 328 Kč, poplatku za komfortní poskytnutí a splácení ve výši 3 428 Kč a poplatku za flexibilní splácení ve výši 4 900 Kč. Žalovaný přistoupil k volitelnému doplňkovému pojištění za pojistné ve výši 2 709 Kč. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr bylo zjištěno, že žádost byla vyplňovaná dne 27. 4. 2021 pro požadovanou výši spotřebitelského úvěru 30 000 Kč za účelem vybavení domácnosti, právní předchůdce žalobce vycházel z těch skutečností, že žalovaný žije s rodiči, dosáhl základního vzdělání, pracuje jako dělník s čistým příjmem 18 471 Kč (ověřeno výplatními páskami), nemá žádné jiné splátky, jeho odhadované měsíční výdaje činí 2 000 Kč. Dle tabulky umoření žalovaný úvěr čerpal, na dluh ničeho neuhradil. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným žalobci. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno oznámením ze dne 29. 9. 2023. Předžalobní výzvou ze dne 15. 2. 2024 vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu a upozornil jej na možnost soudního vymáhání dluhu.Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (když spotřebitelským úvěrem je v souladu s ust. § 2 odst. 1 úvěr poskytovaný spotřebiteli), a to ve znění ke dni uzavření smlouvy. Dle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Poskytovatel úvěru je před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy v souladu s ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru náležitě posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Ačkoliv by mohlo z ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění ke dni uzavření smlouvy, tj. ve znění do 28. 5. 2022) vyplývat, že se jedná o neplatnost relativní, která se uplatí pouze v důsledku námitky spotřebitele, není tomu tak. Jedná se o neplatnost absolutní a soud je z úřední povinnosti povinen zkoumat, zda poskytovatel před uzavřením smlouvy řádně posoudil a zhodnotil úvěruschopnost spotřebitele. Uvedené vyplývá z ust. § 588 věty první o. z., judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) či judikatury Ústavního soudu (např. Nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), jakož i ze směrnic Evropského parlamentu a Rady a konstantní judikatury Soudního dvora Evropské unie (ke konkrétním směrnicím a rozhodnutím viz odůvodnění shora uvedených rozhodnutí).Žalobce tvrdil, že právní předchůdce žalobce s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného požadovanou částku splácet, k čemuž předložil zákaznickou kartu – žádost o spotřebitelský úvěr. Dle ustálené judikatury je však poskytovatel úvěru povinen si údaje, které dlužník uvedl, objektivně ověřit, a vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí poskytovatele spotřebitelského úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Protože soud je z úřední povinnosti povinen zkoumat, zda poskytovatel úvěru splnil svou povinnost a řádně prověřil úvěruschopnost spotřebitele, je žalobce povinen nejenom tvrdit ale i prokázat, že informace poskytnuté dlužníkem byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od tohoto dlužníka. Soud nepřehlédl, že dle zákaznické karty měly být některé údaje ověřeny (zejména příjem dle výplatních pásek), avšak toliko zaznačení předložení v zákaznické kartě není dostatečným důkazem, který by tuto skutečnost náležitě prokázal.Dle ust. § 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř. jsou účastníci povinni plnit důkazní povinnost. Dle ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud je dle ust. § 118a o.s.ř. povinen vyzvat účastníka k doplnění tvrzení a důkazů, avšak takové poučení účastníku poskytne pouze při jednání. Žalobce se z ústního jednání omluvil, znemožnil proto soudu, aby mu poskytl potřebná poučení za účelem unesení břemene tvrzení a důkazního. (k tomu viz například Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).S ohledem na to, že žalobce řádně neprokázal, že jeho právní předchůdce náležitě prověřoval úvěruschopnost žalovaného tím, že by si objektivně podložil tvrzení žalovaného, soudu nezbylo, než smlouvu o úvěru hodnotit v souladu s ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou právě z toho důvodu, že právní předchůdce žalobce nesplnil své povinnosti poskytovatele úvěru a před uzavřením smlouvy neposuzoval schopnost žalovaného úvěr splácet. V souladu s ust. § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru proto byl žalovaný povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 40 000 Kč, a to se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z., neboť je žalovaný s úhradou této částky v prodlení. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, byla žaloba ve zbývající části, co do poplatků a smluvního úroku, zamítnuta.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl v řízení úspěšný ze 46 %, žalovaný z 54 %, žalovanému proto náleží náhrada nákladů řízení ve výši 8 % nákladů řízení žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.Výrok IV je pak odůvodněn bodem 2 položky 2 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soud v řízení na návrh žalobce elektronický platební rozkaz nevydal a pokračoval v řízení, proto žalobci doměřil soudní poplatek do výše dle položky 1.