17 C 272/2023-29 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

Žalobce se domáhal zaplacení částky 87 500 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o podnikatelském úvěru, kterou s žalovanou uzavřel dne 5. 9. 2022, na základě které poskytl žalované úvěr ve výši 50 000 Kč, který měl být splacen dne 13. 11. 2022. Poplatek za poskytnutí úvěru činil 35 000 Kč, za prodlení s úhradou jakékoliv splátky se žalovaná zavázala uhradit 500 Kč. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 50 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 35 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč a zákonného úroku z prodlení.Žalovaná uvedla, že žádá o přezkoumání dluhu, několikrát se s věřitelem zkoušela domluvit na splacení.Soud k žádosti žalované odůvodněné zdravotními překážkami dvakrát odročil nařízené ústní jednání. Den před jednáním nařízeným na 20. 2. 2024 žalovaná opětovně požádala (podáním doručeným soudu v 17:11 hodin) o odročení jednání ze zdravotních důvodů a pokračující pracovní neschopnosti, k žádosti přiložila rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, ze kterého vyplývá, že žalovaná je neschopna práce od 29. 1. 2024, data kontrol byla stanovena na 5. 2. 2024 a 1. 3. 2024. Tedy již v době kontroly dne 5. 2. 2024 si žalovaná musela být vědoma toho, že pracovní neschopnost bude přetrvávat i dne 20. 2. 2024, na kdy bylo nařízeno jednání. Přesto žalovaná svou žádost soudu doručila až den před nařízeným jednáním a navíc v pozdních odpoledních hodinách. Takovou žádost o odročení jednání jistě nelze považovat za včasnou. Nad to z předloženého rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti je zřejmé, že žalovaná má povolené vycházky, proto by bylo možné zvažovat i otázku, zda byla omluva žalované důvodná (umožňuje-li zdravotní stav žalované vycházky, jistě by umožnil i účast u soudu). Nicméně s ohledem na to, že omluva žalované nebyla včasná, soud již dále neposuzoval důvod omluvy. Protože žalovaná nepožádala o odročení jednání včas, soud jednání neodročil, věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř.Ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že měla být uzavřena mezi žalobcem a žalovanou distanční způsobem dne 5. 9. 2022, žalovaná je zde označena též místem podnikání a identifikačním číslem, předmětem smlouvy mělo být poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč na dobu 70 dní za poplatek ve výši 1 % za každý den čerpání úvěru, přičemž dle čl. 2.4. měl být úvěr dle této smlouvy sjednán a poskytován výlučně na financování podnikatelských potřeb žalované, bez omezení konkrétního podnikatelského účelu. Pro případ prodlení s úhradou jakékoliv splátky se žalovaná zavázala uhradit smluvní pokutu ve výši 500 Kč.Z potvrzení o přijaté platbě bylo zjištěno, že z účtu č. , č. účtu, vedeného na jméno žalované byla na účet žalobce dne 7. 3. 2022 poukázána částka 1 Kč. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že z účtu žalobce byla na účet č. , č. účtu, poukázána dne 5. 9. 2022 částka 50 000 Kč.Předžalobní výzvou ze dne 17. 1. 2023 (odeslanou dle podacího lístku téhož dne) vyzval žalobce žalovanou k úhradě dluhu a upozornil ji na možnost soudního vymáhání dluhu.Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Žalobce tvrdil, že uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalované částku 50 000 Kč, tuto skutečnost žalobce v řízení náležitě prokázal. Soud má však za to, že smlouvu nelze posoudit jako uzavřenou mezi podnikateli jen na základě toho, že jsou obě strany označeny jako podnikatelé a je zde toliko deklarováno, že peněžní prostředky budou použity na účely podnikání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 1196/2003). S ohledem na to, že spotřebitel je v právních vztazích chráněn jako tzv. slabší strana (ust. § 1810 a násl. o.z.), je to právě poskytovatel úvěru, kdo je povinen tvrdit a náležitě prokázat, že peněžní prostředky skutečně byly použity a spotřebovány na podnikatelské účely (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1176/21). Proto dovolává-li se žalobce toho, že smluvní strany jednaly jako podnikatelé, a hodlá-li z toho těžit výhody spočívající v nižších nárocích na tyto smlouvy kladených (nezkoumání úvěruschopnosti, limitace smluvních pokut a sankcí apod.), je povinen skutečně prokázat, že úvěr byl žalované poskytnut na podnikatelské účely. Žalobce však nijak blíže netvrdil ani neprokázal, na jaké podnikatelské účely byl žalované úvěr poskytnut.Dle ust. § 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř. jsou účastníci povinni plnit důkazní povinnost. Dle ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud je dle ust. § 118a o.s.ř. povinen vyzvat účastníka k doplnění tvrzení a důkazů, avšak takové poučení účastníku poskytne pouze při jednání. Žalobce se z ústního jednání omluvil, znemožnil proto soudu, aby mu poskytl potřebná poučení za účelem unesení břemene tvrzení a důkazního. (k tomu viz například Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).S ohledem na to, že žalobce nijak netvrdil ani neprokázal, že úvěr byl žalované poskytnut na podnikatelské účely, je třeba (k tíži žalobce) uzavřít, že se jednalo o úvěr spotřebitelský, na který je třeba aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za takové situace byl žalobce povinen zkoumat a hodnotit úvěruschopnost žalované dle ust. § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Nestalo-li se tak (a žalobce to logicky v souladu s jeho žalobními tvrzeními ani netvrdí, ani neprokazuje), je třeba smlouvu o úvěru hodnotit dle ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou. V souladu s ust. § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru je proto žalovaná povinna vrátit žalobci toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. Soud proto uložil žalované zaplatit žalobci částku 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z., neboť je žalovaná s úhradou této částky v prodlení, a to ve lhůtě dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, byla žaloba ve zbývající části, co do poplatku za poskytnutí úvěru (a poměrné části zákonného úroku z prodlení) a smluvní pokuty, zamítnuta.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl v řízení úspěšný z 57 %, žalovaná ze 43 %, žalovaná je proto povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 14 % nákladů žalobce. Náhrada nákladů se skládá ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 500 Kč, z částky 13 860 Kč za 3 úkony právní služby po 4 620 Kč dle ust. § 7 a ust. § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z částky 900 Kč jako 3 paušálních náhrad nákladů po 300 Kč dle ust. § 13 vyhlášky 177/1996 Sb. Náhrada nákladů je pak dle ust. § 137 o.s.ř. zvýšena o 21 % DPH, tedy o částku 3 099,60 Kč. Celková náhrada nákladů činí 21 359,60 Kč, část náležející žalobci ve výši 14 % proto činí 2 990 Kč a dle ust. § 149 o.s.ř. je žalovaná povinna ji zaplatit k rukám právního zástupce žalobce.