17 C 10/2025-33 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

Žalobce se domáhal zaplacení částky 15 168,68 Kč s příslušenstvím jako dluhu smlouvy o půjčce, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , dne 9. 2. 2011.Soud vyzval žalovaného ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání dle ust. § 115a o.s.ř. Žalovaný se nijak nevyjádřil, soud proto dle ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal, že nemá proti rozhodnutí bez jednání námitek. Vzhledem k tomu, že bylo možno rozhodnout jen na základě předložených důkazů a žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, rozhodl soud bez nařízení jednání.Z provedeného dokazování vzal soud za prokázaný následující skutkový stav. Právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným dne 9. 2. 2011 smlouvu o půjčce, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč za poplatek ve výši 8 360 Kč, který sestává z úroku ve výši 1 277 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 1 900 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 183 Kč, žalovaný se zavázal uhradit dlužnou částku v 60 týdenních splátkách, RPSN bylo vyčísleno na 63,91 % (smlouva o půjčce ze dne 9. 2. 2011). Právní předchůdce žalobce prověřoval úvěruschopnost žalovaného tak, že zjistil, že žalovaný bydlí jako nájemník, pobírá invalidní důchod ve výši 4 700 Kč a příjmy z brigád ve výši 2 600 Kč, hradí nájem ve výši 1 500 Kč, telefon ve výši 200 Kč, výdaje na domácnost ve výši 2 000 Kč a splátky půjček či výživné ve výši 2 400 Kč (zákaznická karta). Právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným žalobci (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o uhrazení úplaty za postoupené pohledávky). Postoupení bylo žalovanému oznámeno (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023). Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu (výzva k plnění ze dne 30. 7. 2024, podací lístek).Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (neboť se jedná o půjčku poskytnutou spotřebiteli věřitelem, viz ust. § 1 zákona o spotřebitelském úvěru; a to ve znění ke dni uzavření smlouvy). Dle ust. § 657 obč. zák. se smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.I v režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 24. 2. 2013 byl věřitel povinen posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (ust. § 9 odst. 1 tohoto zákona). A přestože sankce za nesplnění této povinnosti nebyla v zákoně výslovně vymezena, mělo nesplnění této povinnosti za následek absolutní neplatnost smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).Soud má za to, že právní předchůdce žalobce při uzavírání smlouvy s žalovaným neprověřil úvěruschopnost žalovaného řádně, respektive z provedeného prověření vyvodil nesprávné závěry. Žalovaný dosahoval příjmu z invalidního důchodu ve výši 4 700 Kč, měl také příjmy z brigád ve výši 2 600 Kč. Žalovaný tedy dosahoval poměrně nízkého příjmu ve výši 7 300 Kč, přičemž nebylo možné uvažovat o tom, aby své příjmy vlastním úsilím navýšil, byl-li poživatelem invalidního důchodu a tudíž byl jistě omezen ve výdělkových možnostech. Celou třetinu takto dosažených příjmů pak žalovaný vynaložil na jiné splátky (či výživné). A ač byly ostatní výdaje v zákaznické kartě vyčísleny na pouhých 3 700 Kč, nelze se ztotožnit s tím, že žalovanému z jeho nízkých příjmů zbývala taková částka, která by pokryla splátky ve výši asi 1 224 Kč měsíčně. Za takového stavu pak má soud za to, že právní předchůdce žalobce nejednal poctivě, nejednal v souladu se základními zákonnými požadavky na poskytování úvěrů a i přes reálné pochybnosti o schopnosti žalovaného splnit svůj dluh s žalovaným smlouvu o půjčce uzavřel. Tuto smlouvu je proto v souladu s ust. § 39 obč. zák. nutno posoudit jako absolutně neplatnou a žalovaný je povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu. Jistina dluhu činila 10 000 Kč, žalovaný na dluh uhradil 2 832 Kč, žalovaný je proto povinen zaplatit žalobci částku 7 168 Kč, a to se zákonným úrokem z prodlení, neboť je žalovaný s úhradou v prodlení. Ve zbývající části, ve které se žalobce domáhal zaplacení dlužných poplatků a smluvních úroků, soud žalobu zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Oba účastníci byli v řízení poměrně stejně úspěšní, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.