18 C 200/2022-36 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Předmětem řízení je nárok na zaplacení náhrady škody způsobené žalovanou jako zaměstnankyní žalobkyně. Podle tvrzení žalobkyně si žalovaná ponechala hotovost žalobkyně na provozovně (12 763 Kč) a dále prodávala zboží, aniž by cenu namarkovala do systému, a přijatou hotovost si ponechala (194 040,50 Kč). Žalobkyně dále odkázala na uznání dluhu ze strany žalované a rovněž na to, že ze strany žalované došlo k úhradě ve výši 35 900 Kč. 2. Žalovaná se při jednání vyjádřila k věci samé tak, že je to celé její blbost a že chce celou částku co nejdříve uhradit. 3. Žalovaná byla zaměstnána u žalobkyně jako prodavačka tiskovin a tabáku od 31. 10. 2019 a její pracovní poměr byl opakovaně prodlužován (pracovní smlouva a její dodatky). Žalovaná podepsala spolu s dalšími osobami dohodu o společné hmotné odpovědnosti dne 25. 6. 2020 (dohoda o společné hmotné odpovědnosti). Pracovní poměr žalované byl rozvázán dohodou ke dni 5. 9. 2022 (rozvázání pracovního poměru). Žalovaná písemně uznala, že si ponechala hotovost pro vlastní potřebu ve výši 12 763 Kč a dále, že prováděla prodej zboží bez markování do pokladního systému a hotovost si ponechala pro vlastní potřebu, kdy šlo o částku 194 040,50 Kč Tyto dluhy žalovaná písemně uznala a zavázala se je zaplatit do 15. 9. 2022 (uznání dluhu). Po uznání dluhu žalovaná zaplatila žalobkyni celkem 35 900 Kč (příjmové pokladní doklady a interní výpis žalobkyně). Žalovaná byla následně vyzvána k plnění výzvou právní zástupkyně žalobkyně (předžalobní výzva a potvrzení o odeslání). 4. Podle § 250 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. 5. Podle § 260 odst. 3 věta první zákoníku práce zjistí-li se, že schodek nebo jeho část byla zaviněna některým ze společně zavázaných zaměstnanců, je povinen nahradit schodek tento zaměstnanec podle míry svého zavinění. 6. Podle § 2053 o. z., uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 7. Uznání dluhu je samostatným utvzovacím institutem; utvzovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018). 8. Ze strany žalované došlo k uznání dluhu v konkrétní výši, toto právní jednání bylo provedeno v písemné formě, je v něm zcela určitě uveden důvod dluhu včetně specifikace jednání, na základě kterého vznikl, a jeho výše a žalovaná se zavázala dluh zaplatit. Uznání dluhu nebyla v řízení ze strany žalované nijak zpochybněna. Právní jednání žalované tak naplnilo zákonné náležitosti a byla jím založena vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít tuto skutečnost za prokázanou. Žalovaná byla při jednání o těchto důsledcích soudem poučena. Protože v řízení k vyvrácení domněnky o trvání dluhu nedošlo, žalovaná dosud pohledávku zcela nezaplatila a v řízení nevyšlo najevo, že dluh zanikl jinak, bylo žalobě vyhověno. Průběh skutkového děje, jak byl vymezen v obou uznáních dluhu, pak vede k závěru, že se nemůže uplatnit případný limit odpovědnosti podle § 257 odst. 2 zák. práce a za předmětnou škodu způsobenou žalobkyni zaviněným porušením pracovních povinností žalovaná odpovídá podle ustanovení § 250 zák. práce v plné výši a je povinna ji nahradit. Příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení bylo přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kdy soud vycházel ze sjednané doby splatnosti dluhu (15. 9. 2022). 9. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem. S ohledem na stanovisko žalované soud zvažoval stanovení delší lhůty k plnění, případně splátek, nakonec však dospěl k tomu, že určil standardní třídenní lhůtu. Žalovaná sice deklarovala zájem o splátky, ale pouze obecně, kdy nejprve navrhla splátku 2 000 Kč a poté 4 000 Kč, nicméně zde soud přihlédl k tomu, že žalovaná měla možnost tak učinit v podstatě ihned po uplynutí splatnosti dluhu, tj. po 15. 9. 2022. Žalovaná si přitom musela být vědoma toho, že se dostává do prodlení, a mohla žalobkyni kontaktovat za účelem dalšího jednání. Až do jednání u soudu však žalovaná zůstala zcela pasivní nejen vůči žalobkyni, ale i vůči soudu. Takto si žalovaná např. ani nepřevzala platební rozkaz, což vedlo s ohledem na souhlasné stanovisko žalované k dluhu jen k tomu, že se navýšily náklady řízení, které teď žalovaná musí platit. Soud navíc přihlédl k povaze jednání vedoucí ke vzniku dluhu i negativnímu stanovisku žalobkyně, kdy lze obecně souhlasit s tím, že případné zaplacení peněžitého dluhu ve splátkách by mohlo představovat s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s jejím placením neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele. Odchýlení se od uvedené obecné lhůty pak představuje pouze výjimku, nikoli pravidlo. Tento závěr soudu však nijak nebrání tomu, aby se žalovaná obratem pokusila sjednat si s žalobkyní podmínky úhrady dluhu. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 46 716,70 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8 546 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 170 903,50 Kč sestávající z částky 7 940 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci, žaloba, účast při jednání) a z částky 3 970 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (výzva k plnění) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 13. 2. 2023 náhrada 2 556,03 Kč za 240 ujetých km v částce 1 756,03 Kč (44,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l /100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 31 546,03 Kč ve výši 6 624,67 Kč. 11. Pro úplnost soud dodává, že při vyhlášení rozsudku nebylo ve výroku II. výslovně uvedeno, že náhrada má být zaplacena k rukám zástupkyně žalobkyně. Jde o zřejmou nesprávnost, která nemá věcný vliv na tuto platební povinnost žalované, neboť toto platební místo plyne i tak přímo ze zákona (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Zmíněné pochybení proto bylo v písemném vyhotovení rozsudku opraveno.