18 C 207/2022-54 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 295 284,67 Kč s příslušenstvím, kterou byla žalovaná povinna zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí byl poskytnut. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila v řízení spornými. 3. Původní věřitel a žalovaná uzavřeli dne 26. 11. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 320 000 Kč, a to částečně pro účely konsolidace. Daný úvěr se žalovaná zavázala splatit do 15. 10. 2027 formou splátek (smlouva o úvěru). Součástí smluvní dokumentace byly dále obchodní podmínky původního věřitele a ceníky, které blíže upravovaly práva a povinnosti smluvních stran (všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] a ceníky). Při uzavření smlouvy byly žalované poskytnuty standardní informace o úvěru (záznam o poskytnutí a vysvětlení předsmluvních informací). 4. V žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná, má základní vzdělání, bydlí u rodičů, je zaměstnána na dobu neurčitou od roku 2014. V žádosti je dále uvedeno, že příjem žalované činí 12 000 Kč a její výdaje činí 0 Kč (žádost o úvěr). Z interního dokumentu původního věřitele vyplývá, jakým způsobem měl posuzovat úvěruschopnost žalované, zejména že na základě svého modelu stanovil její výdaje na 5 720 Kč a dále, že předmětný úvěr bude použit na konsolidaci dvou stávajících úvěrů žalované se splátkami 4 518 Kč a 600 Kč (posouzení úvěruschopnosti klienta). Z výpisů z účtu žalované za rok 2018 vyplývá, že žalovaná pravidelně dosahuje příjmu ve výši necelých 12 000 Kč, že splácí jiné úvěry, že ve většině měsíců je konečný zůstatek nižší než počáteční, že konečné zůstatky jsou velmi nízké, v několika případech dokonce záporné, a že v pozdějších měsících nebyla u žalované provedena inkasa z důvodu nedostatečného zůstatku na účtu, a to především v těch měsících, kdy žalovaná čerpala nemocenskou (výpis z osobního účtu). 5. Žalovaná čerpala předmětný úvěr dne 26. 11. 2018, přičemž průběh úvěrového vztahu vyplývá z doloženého interního přehledu původního věřitele (podklady pre súdne konanie). Žalovaná v rámci daného smluvního vztahu uhradila celkem 145 707,51 Kč (přehled splátek). Žalovaná byla dne 28. 8. 2021 vyzvána k úhradě dluhu a upozorněna na možnost zesplatnění (výzva původního věřitele ze dne 28. 8. 2021). Dopisem ze dne 29. 9. 2021 byla žalovaná vyrozuměna o zesplatnění úvěru (rozhodnutí o okamžité splatnosti). 6. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovanou ve prospěch žalobkyně, o čemž byla žalovaná vyrozuměna ze strany postupitele (oznámení o postoupení, potvrzení o odeslání). Postoupení pohledávky je doloženo i dalšími dokumenty předloženými žalobkyní (postupní smlouva, dohoda o úplatě, potvrzení o zaplacení ceny za postoupení a seznam postoupených pohledávek). 7. Žalovaná byla následně vyzvána k plnění právním zástupcem žalobkyně (předžalobní výzva a potvrzení o odeslání). 8. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě o úvěru a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“). 9. Žalobkyně prokázala notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022). 10. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. 11. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost spotřebitele posouzena řádně nebyla. Prověření příjmové stránky žalované lze akceptovat, věřitel vyšel z údaje uvedeného v žádosti, která je v zásadě podložena výpisy z účtu, k čemuž lze dodat, že při výpočtu průměru příjmů žalované (včetně nemocenské) za dané měsíce vychází částka cca 11 500 Kč. Soud však má značnou pochybnost v tom smyslu, že původní věřitel mohl při zjištění příjmu ve výši pouhých cca 11 500 Kč měsíčně bez dalšího dovodit, že takový příjem je dostatečný pro získání úvěru v tak vysokém rozsahu. Původní věřitel dále dostatečným způsobem neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalované, když se spokojil pouze se svým interním modelem. Věřitel si nevyžádal od žalované žádné informace a doklady o výdajích žalované, žalovaná přitom v žádosti uvedla 0 Kč. Žalobkyně sice obhajuje interní model věřitele, k tomu ale soud dodává, že takto odhadnutá částka odpovídá cca 190 Kč denně na zcela všechny výdaje žalované (tedy na veškeré jídlo, ošacení, dopravu do zaměstnání, hygienu, náklady na telefon, případný příspěvek rodičům na bydlení apod.), přičemž soud má pochybnosti o správnosti, resp. úplnosti takto uvedené a reálnými výdaji žalované nedoložené částky. V daném ohledu se tak původní věřitel zcela spolehl na svůj interní model, ke kterému však lze podle názoru soudu přihlédnout toliko podpůrně. Má-li být zachován smysl a účel povinnosti posuzovat schopnost spotřebitele úvěr splatit, je třeba primárně vycházet z faktických a ověřených údajů od spotřebitele, a nikoli tuto povinnost obcházet odkazem na statistický model. Věřiteli nic nebránilo v tom, aby si aktuální reálné výdaje od žalované vyžádal a ověřil. S ohledem na velmi nízký příjem žalované, vysokou částku, kterou měla žalovaná splatit podle smlouvy (jen jistina představovala více než dvojnásobek jejího ročního čistého příjmu), skutečnost, že výše měsíčních splátek představovala cca 40 % celého čistého příjmu a absentující objektivně reálné částky výdajů bylo povinností původního věřitele výdajovou stránku žalované dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalované a nikoli na tuto svoji povinnost rezignovat a akceptovat to, že žalovaná své výdaje neuvedla vůbec a že její příjmy jsou nestandardně nízké. To ostatně plyne i z výpisů z účtu, neboť je z nich patrné, že i před poskytnutím úvěru již žalovaná své finance jen obtížně zvládla, její zůstatky jsou v podstatě nulové a v okamžiku, kdy žalovaná byla na nemocenské, se ihned na výpisech objevují neprovedená inkasa s ohledem na nedostatečné zůstatky, přičemž tyto nerealizované platby se vztahují i ke dvěma úvěrům, které měly být konsolidovány. Ze všech shora uvedených okolností plyne, že původní věřitel neměl dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalované úvěr splatit. Jestliže platí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, pak v případě, že by se věřitel dostatečně zabýval též reálnými výdaji žalované, musel by podle názoru soudu dospět k tomu, že nemůže žalované úvěr poskytnout. To, že úvěr byl použit částečně na konsolidaci, není podle soudu podstatné, i tak (ať jsou prostředky vyplaceny přímo žalované nebo jsou použity na úhradu jiného jejího dluhu), jde stále o plnění ve prospěch majetkové sféry žalované. 12. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjedn